Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vědci z americké společnosti "Advanced Cell Technology" seznámili veřejnost s tím, že jako první naklonovali lidské embryonální buňky. Prostřednictvím rozhovoru s profesorem Josefem Sykou z Ústavu experimentální medicíny AV ČR se nyní seznámíme s úhlem pohledu lékařů a lékařských vědců na problematiku klonování...

Pane profesore, američtí vědci uveřejnili informaci, že jako první naklonovali lidské embryonální buňky. Proti tomuto experimentu se okamžitě postavili mnozí představitelé různých náboženství, politici a odborníci v bioetice. Co si o tom myslíte vy?

Je to velmi komplexní problém. O tom ostatně svědčí obrovská diskuze, která se po celém světě na toto téma rozpoutala. A není to jenom novinářská záležitost, ale je to otázka skutečně vědeckých kruhů, které seriózně celou otázku posuzují.

Bioetické problémy, které jsou s tím spojené jsou obecně známy. Je třeba je vidět všechny a nejenom z jednoho hlediska. Já zcela chápu stanovisko, které v současné době zastává například papež. To souvisí s otázkou věrouky a s otázkou víry. Tady vzniká ten nejvážnější problém, t.j. problém pro vědce v lékařském výzkumu, kteří se nad touto otázkou zamýšlejí. Pro mě a pro mnohé jiné lékaře a lékařské vědce je zde vážný morální problém především v tom, že samotná metoda je spojená s obrovskou nadějí pro léčbu celé řady nemocí a to znamená odstranění utrpení člověka. A proto to považuji za skutečně velice vážný etický problém, kterému je třeba se věnovat.

Vědci ze společnosti "Advanced Cell Technology" tvrdí, že neměli v úmyslu vytvořit člověka. Naklonovali prý jen buněčný, nikoli lidský život. Jak to vidíte vy?

Ptáte-li se mne, mé osoby, pak odpovídám: "Ano, jedná se o člověka." Já se domnívám, že spojením pohlavních buněk dochází skutečně ke vzniku člověka. Ale na druhé straně je třeba se na problém dívat mnohem komplexnějším pohledem.

Tak především tento pokus nebyl nijak zvlášť úspěšný. Zmíněná americká skupina, která publikovala tyto výsledky, to učinila z důvodu určité reklamy. Pravda je taková, že nakonec vlastní pokus skončil svým způsobem nepříliš úspěšně, protože nepřešel do stadia blastocysty (z řec. blastos = zárodek, pozn. red.), stadia, kdy bychom skutečně mohli hovořit o využitelných kmenových buňkách.

Mohl byste stručně vysvětlit, jak vlastně klonování lidského embrya probíhá?

Ano. Problém si rozdělme na dvě kategorie. Jednu bychom nazvali reprodukční klonování nebo klonování člověka obecně, druhou terapeutické klonování.

Reprodukční klonování je historie, která začíná mediálně velmi známou historií kolem ovečky Dolly. Jedná se o situaci, kdy se nahradí jádro, v kterém je obsažena prakticky celá genetická informace. Říkám prakticky celá, protože část informace je obsažena ještě v tzv. mitochondriích, ale ta není tak statná. Čili, jádro vajíčka, mateřské buňky, se nahradí jádrem z jiné, tzv. somatické (z řec. sóma = tělo, somatický = vztahující se k tělu, pozn. red.) buňky, neboli v podstatě buňky dospělého organizmu. Když se dodrží celá řada velice složitých technologických postupů, tak se vytvoří možnost dalšího dělení této buňky, která tak probíhá za normálních okolností až do mnohobuněčného stadia, kdy se vytvoří tzv. blastocysta. Ta obsahuje kmenové buňky a o nich říkáme, že jsou multipotentní nebo také pluripotentní, protože se pak mohou z nich diferencovat prakticky buňky všech možných tkání lidského organizmu (nervové tkáně, srdeční tkáně, kůže atd.).

Zde vzniká zajímavá otázka pro medicínu. Transplantace lidských orgánů, které samy o sobě jsou spojeny s celou řadou bioetických problémů, ale v současné době se rutinně provádějí, jsou spojeny často s imunologickým problémem, kdy se organizmus brání přijetí cizího orgánu. A tady se vytváří jakási možnost, vytvořit v laboratorním prostředí pomocí kmenových buněk buď tkáně a nebo dokonce ? ve vzdálené budoucnosti ? i orgány, které by imunologicky odpovídaly organizmu, z kterého pochází původní jádro. Vajíčko je vlastně využito jenom jako určitý prostředek, důležité je jádro ze somatické buňky. Tomuto procesu říkáme terapeutické klonování. Zde existuje určitá dohoda, že se nepokračuje ve vývoji dál než do stádia blastocysty, kdy se využijí kmenové buňky k tomu, aby se řízeně změnily buď v určitou tkáň nebo určitý orgán.

Zmínil jste se, že kmenové buňky mohou být využity k tvorbě náhradních orgánů. Jaké další konkrétní využití ve zdravotnictví mohou mít lidské kmenové buňky?

Já myslím, že to je potenciálně nejzajímavější využití, ale je velmi vzdálené. Dovedeme si živě představit, že bude třeba ještě dlouhých výzkumů, abychom znali jednotlivé působky, které u normálně vyvíjejícího se organizmu vedou k vytvoření určitého orgánu. Zde jsme skutečně na začátku. Ale to, co může být relativně brzy, je vytvoření určitých tkání. Jednou z takových velmi zajímavých tkání je tkáň nervová. Ukázalo se, že je možné kmenové buňky nasměrovat k tomu, aby se z nich vyvíjely buňky buď nervové nebo gliové, které se nacházejí také v mozku. Konkrétně se jedná o případ léčby Parkinsonovy choroby. Víme přesně, které buňky nemocných parkinsonizmem v průběhu času degenerují a zaniknou. Tímto způsobem bychom mohli vytvořit náhradní buňky a náhradní tkáň, které bychom pak v operační fázi vložili do mozku, přesně do patologicky změněné struktury.

Můžeme získat lidské kmenové buňky také jiným způsobem než klonací?

Ano. V posledních dvou letech se objevily také možnosti získat kmenové buňky z dospělého organizmu. Obvyklým zdrojem je kostní dřeň. Nejzajímavější objev spočívá v tom, že některé kmenové buňky z kostní dřeně lze určitým směrováním převést v buňky jiných tkání. Ovšem tento výzkum je na samém začátku.

I v samotném mozku se vytvářejí, nebo existují určité kmenové buňky. Ještě před 2-3 lety jsme předpokládali, že v dospělosti se žádné nervové buňky netvoří. Teď se ukazuje, že jsou minimálně dvě oblasti, kde k tomu dochází. A možná, že i tyto oblasti skýtají určitou možnost využití dospělých kmenových buněk.

Jak je to s využitím např. potracených embryí?

Tam není žádný velký problém z hlediska biologie. Jenomže tam se většinou jedná o buňky, které jsou mnohem více diferencované, takže neodpovídají stadiu kmenových buněk. Ale je např. známo, že tyto buňky byly v posledních dvaceti letech využívány právě při léčbě parkinsonizmu. Z potracených embryí ? zhruba asi z šesti embryí ? se získávala určitá skupina buněk, pak se v transplantační fázi tato skupina buněk zavedla přímo do mozku pacientů s těžkým parkinsonizmem. V některých případech byly tyto transplantace úspěšné, ale bohužel efekt netrval příliš dlouho.

Co si vy sám osobně od bádání na tomto poli slibujete?

Já myslím, že pokud se podaří průlom v oblasti dospělých kmenových buněk, tak pak bude mnohem výhodnější pracovat s nimi. V zásadě si od toho slibuji to, co jsem naznačil už na začátku rozhovoru, to znamená možnost vytvořit tkáně, nebo v konečné fázi i orgány, které nenarazí na odpor imunitního systému. To je případ parkinsonismu a nebo léčby takových chorob, jako je diabetes. Mohlo by to přinést řešení mnoha problémů, které dnes vznikají např. při získávání orgánů pro transplantace.

***

Prof. MUDr. Josef Syka, DrSc.,vědecký pracovník Ústavu experimentální medicíny AV ČR, předseda Grantové agentury České republiky, jako člen bioetické komise Rady pro výzkum a vývoj se zabývá etickými otázkami spojenými s lidským klonováním.

Další články z podrubriky Víra a rozum