Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
učiníme dnes další krok v prohlídce této, svého druhu, galerie portrétů prvních svědků křesťanské víry, na kterou jsme se vydali před několika týdny, a zamyslíme se nad jedním manželským párem. Jde o manžele Priscillu a Akvilu, kteří se řadí do okruhu početných spolupracovníků, jež se pohybují kolem apoštola Pavla a na které jsem již stručně upozornil minulou středu. Na základě zpráv, které máme k dispozici, je zřejmé, že v dobách po-velikonočních počátků Církve zaujímal tento manželský pár velmi aktivní roli.

Jména Akvila a Priscilla jsou latinská, ale muž a žena, kteří je nosí, byli hebrejského původu. Přinejmenším Akvila pocházel zeměpisně z diaspory v severní Anatolii poblíž Černého moře ? z dnešního Turecka ? zatímco Priscilla, jejíž jméno najdeme i ve zkrácené formě Priska byla pravděpodobně židovkou, pocházející z Říma (srv. Sk 18,2). V každém případě však přišli z Říma do Korintu, kde je potkal Pavel počátkem 50. let a přidal se k nim, protože, jak vypráví Lukáš, byli téhož řemesla, totiž výrobci stanů. Přijali ho dokonce k sobě domů (srv. Sk 18,3). Důvodem jejich příchodu do Korintu bylo rozhodnutí císaře Klaudia, aby všichni Židé opustili Řím. Římský dějepisec Suetonius nám o této události říká, že Židé byli vyhoštěni, protože ?vyvolávali nepokoje kvůli jakémusi Crestovi? (srv. Život dvanácti Císařů, Klaudius, 25). Je vidět, že neznal přesně jméno - namísto Kristus napsal Krestos ? a měl jen velmi nejasnou představu o tom, co se vlastně dělo. Jisté je, že existovaly určité rozbroje uvnitř hebrejské komunity v souvislosti s otázkou, zda Ježíš je Kristus. A tyto problémy byly pro císaře důvodem k tomu, aby jednoduše všechny Židy z Říma vyhostil. Vyvozuje se z toho, že tito manželé přijali křesťanskou víru už v Římě ve 40. letech, a nyní nalezli v Pavlovi někoho, kdo nejen sdílel s nimi tuto víru, že Ježíš je Kristus, ale kdo je přímo apoštolem, který je osobně povolán Vzkříšeným Kristem. K prvnímu setkání tedy dochází v Korintu, kde jej přijímají k sobě domů a společně pracují na výrobě stanů.

V druhé fázi se přesouvají do Malé Asie, do Efezu. Tam měli zásadní podíl na dovršení křesťanské formace alexandrijského žida Apolla, o kterém jsme mluvili minulou středu. Ten, ?když ho slyšeli?, a poněvadž znal křesťanskou víru jenom povšechně, ?vzali ho k sobě a ještě důkladněji mu vyložili Boží nauku? (Sk 18,26). Když apoštol Pavel píše z Efezu svůj první list Korinťanům, posílá spolu se svými pozdravy výslovně také pozdravy ?Prisky a Akvily i všech těch, kdo se scházejí v jejich domě? (16,19). Přicházíme tak k poznání velmi důležité role, kterou měli tito manželé v prostředí prvotní Církve: přijímali do svého domu skupinu místních křesťanů, když se shromažďovali, aby naslouchali Božímu Slovu a slavili Eucharistii. Je to právě tento typ shromáždění, který se řecky nazývá ekklesia, latinsky ecclesia a italsky chiesa čili církev ? což znamená svolání, shromáždění, zasedání. V domě Akvily a Prisky se tedy shromažďuje Církev, Kristovo shromáždění, které tu slaví posvátná Tajemství. Můžeme tak vidět vlastní zrod reality Církve v domě věřících. Křesťané totiž až do 3. století neměli vlastní budovy kultu. Těmi byly v počátečních dobách hebrejské synagogy, dokud nedošlo k rozvázání původní symbiózy Starého a Nového zákona, a Církev pohanů nebyla přinucena vytvořit si vlastní identitu, stále však hluboce zakořeněnou ve Starém zákoně. Po tomto nastalém ?zlomu? se shromažďují křesťané v domech, které se tak stávají Církví. Až nakonec ve III. století vznikají budovy křesťanského kultu. Avšak tady v první polovině I. století a ve II. století jsou křesťanské domy v pravém a vlastním smyslu slova Církvemi. Jak jsem řekl, četlo se tu společně Písmo svaté a slavila se Eucharistie. Tak se to dělo například v Korintu, kde Pavel zmiňuje jistého ?Gája, hostitele svého i celé církevní obce? (Řím 16,23) nebo v Laodiceji, kde se komunita shromažďovala v domě jistého Nymfy (srv. Kol 4,15), nebo v Kolosech, kde se scházelo shromáždění v domě jistého Archippa (srv. Flm 2).

Když se později Akvila a Priska vrátili do Říma, pokračovali v plnění tohoto velmi důležitého poslání v hlavním městě Císařství. Když totiž Pavel píše Římanům, posílá tento výmluvný pozdrav: ?Pozdravujte Prisku a Akvilu, kteří se mnou pracovali pro křesťanskou víru a nasadili pro mě vlastní život; jsem jim zavázán k vděčnosti nejen já, ale i všecky církevní obce pohano-křesťanů. Posílám pozdrav i věřícím, kteří se shromažďují v jejich domě? (Řím 16,3-5). Jak mimořádná chvála těchto dvou manželů zaznívá z těchto slov! A nevyjadřuje ji nikdo menší než apoštol Pavel. Výslovně v nich uznává opravdové a důležité spolupracovníky svého apoštolátu. Poukaz na skutečnost, že pro něho nasadili život, se patrně váže k zásahům v jeho prospěch během některého z jeho věznění, možná, že přímo v Efezu (srv. Sk 19,23; 1 Kor 15,32; 2 Kor 1,8-9). A to, že ke své vděčnosti přidružuje i vděk všech církevních obcí pohano-křesťanů, dává i přes možnou nadsázku vytušit, jak rozsáhlý byl rozsah jejich činnosti a tím i vliv ku prospěchu Evangelia.

Pozdější hagiografická tradice propůjčila zcela výjimečný význam Priscille, přestože zůstává problematickou její identifikace s jinou Priscillou, mučednicí. V každém případě máme tady v Římě na Aventinu kostel, zasvěcený svaté Priscille, a na Via Salaria Katakomby svaté Priscilly. Takto přetrvává památka ženy, která byla v dějinách římského křesťanství zajisté osobou velmi cennou a činnou. Jedna věc je jistá: do vděčnosti oněch prvních křesťanských obcí, o které mluví svatý Pavel, je třeba zahrnout také naši vděčnost, poněvadž díky víře a apoštolskému nasazení věřících laiků, rodin, manželů jako Priscilla a Akvila dospělo křesťanství až k naší generaci. Mohlo tedy růst nejen díky apoštolům, kteří ho šířili. Aby mohlo zakořenit v zemi lidu, aby se mohlo živě rozvinout, bylo nezbytné nasazení těchto rodin, těchto manželů, těchto křesťanských společenství, věřících laiků, kteří poskytli půdu (humus) k růstu víry. Vždycky a jedině takto Církev roste. Tento manželský pár obzvlášť dokazuje, jak důležitá je činnost křesťanských manželů. Jsou-li neseni vírou a mocnou spiritualitou, stává se pro ně něčím přirozeným jejich odvážné nasazení pro Církev a v Církvi. Každodenní společenství jejich života se prodlužuje a v určitém smyslu proměňuje v přijetí společné zodpovědnosti ve prospěch mystického Těla Krista, nebo jeho malé části. Tak to bylo v první generaci a tak to bude i nadále.

Další nepřehlédnutelné poučení, které si můžeme vzít z jejich příkladu, je to, že se každý dům může přeměnit na malou církev. Nejen v tom smyslu, že v ní má vládnout typická křesťanská láska, činná pro druhého a vzájemně starostlivá, ale ještě více v tom smyslu, že celý rodinný život je na základě víry povolán pohybovat se v prostředí jediné vlády Ježíše Krista. Ne náhodou v listě Efezanům Pavel přirovnává manželský vztah ke snubnímu společenství, které existuje mezi Kristem a Církví (srv. Ef 5,25-33). Mohli bychom dokonce tvrdit, že Apoštol nepřímo jakoby tvaruje život celé Církve na životě rodiny. A Církev ve skutečnosti je rodina Boží. Važme si tedy Akvily a Prisky, těchto vzorů manželského života, odpovědně usilujících sloužit celému křesťanskému společenství. A nalezneme v nich vzor Církve, rodiny Boží pro všechny časy.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience