Drazí bratři a sestry!
Během tohoto ?Týdne modliteb?, který se dnes večer končí, zesílila v různých Církvích a církevních společenstvích na celém světě společná prosba k Pánu za jednotu křesťanů. Společně jsme meditovali o slovech z Markova evangelia, která před chvílí zazněla: ?I hluchým dává sluch, i němým řeč? (
Mk 7,37), o biblickém tématu navrženém křesťanskými komunitami jižní Afriky. Situace rasismu, chudoby, konfliktů, vykořisťování, nemocí a utrpení, ve které žijí, v nich vzhledem k nemožnosti, že ve svých potřebách budou pochopeni, vzbuzuje pronikavý požadavek naslouchat Božímu slovu a odvážně mluvit. Copak být hluchoněmý, tzn. neschopný naslouchat či mluvit, není znamení nedostatku společenství a příznak rozdělení? Rozdělení a nekomunikování v důsledku hříchu odporují Božímu plánu. Afrika nám letos nabídla k rozjímání téma velkého náboženského a politického významu, protože ?mluvit? a ?naslouchat? jsou podstatné podmínky budování civilizace lásky.
Slova ?I hluchým dává sluch, i němým řeč? tvoří dobrou zvěst, která oznamuje, že přichází Boží království a je uzdraveno nekomunikování a rozdělení. Toto poselství se nachází v celém Ježíšově kázání i konání, když procházel vesnicemi, městy a městečky a ?všude, kam přišel kladli nemocné na volné prostranství a ti ho prosili, aby se směli dotknout alespoň střapce jeho šatů. A všichni, kdo se ho dotkli, byli uzdraveni.? (Mk 6,56). Uzdravení hluchoněmého, o kterém jsme v těchto dnech meditovali, se událo v době, kdy Ježíš opustil kraj kolem Tyru, přecházel územím Desetiměstí ke Galilejskému moři, tedy multietnickým a multináboženským územím (srv. Mk 7,31). Příznačná situace pro naši dobu. Stejně jako jinde, i v Desetiměstí představili Ježíšovi nemocného, muže hluchého a s vadou řeči (moghilalon) a prosili jej, aby na něho vložil ruce. Žádají od něho požehnání, tedy náboženskou intervenci, protože jej pokládají za Božího muže. Ježíš odvádí hluchoněmého stranou davu a koná gesta, která vyjadřují uzdravující kontakt ? vkládá mu prsty do uší, dotýká se slinou jeho jazyka ? a potom vzhlédne k nebi a řekne: ?Effatha!? pravděpodobně jazykem přítomných osob i samotného hluchoněmého. Evangelista tento výraz překládá do řečtiny slovem dianoichtheti. Uši hluchého se otevřou, jazyk se mu rozvázal a ?mluvil správně? (orthos). Ježíš žádá, aby se o zázraku nic neříkalo. Ale čím více jim to přikazoval, ?tím více to rozhlašovali? (Mk 7,36). A ti, kteří to viděli, opakují užaslý komentář Izaiášova kázání o příchodu Mesiáše: ?I hluchým dává sluch, i němým řeč? (Mk 7,37).
První poučení, které si z této biblické epizody můžeme vzít, a které se objevuje také v obřadu křtu je to, že v křesťanské perspektivě, je naslouchání prioritou. Ježíš k tomu výslovně podotýká: ?Blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho? (Lk 11,28). Ba dokonce říká, že ?jen jedno je třeba? (Lk 10,42): naslouchat Slovu. A to je priorita našeho ekumenického úsilí. Nejsme to my, kdo vytváří nebo organizuje jednotu Církve. Církev nevytváří sebe samu a nežije sama ze sebe, ale ze slova, které přichází z úst Božích. Naslouchat společně slovu Božímu, praktikovat lectio divina Bible, tzn. četbu spojenou s modlitbou; nechat se překvapit novostí Božího Slova, která nikdy nezestárne a nikdy se neopotřebuje; překonat naši hluchotu ke slovům, která neladí s našimi předsudky a míněními; naslouchat a studovat také ty, kteří naslouchali Božímu slovu před námi, abychom se od nich něco naučili a četli pak Bibli v rámci této dlouhé a bohaté tradice naslouchání; to všechno tvoří cestu, kterou je třeba projít, abychom dosáhli jednoty ve víře jako odpovědi na naslouchání Slovu.
Kdo naslouchá Božímu slovu může a musí pak mluvit a předávat je druhým, těm, kteří mu nikdy nenaslouchali nebo jej zapomněli a zasuli do trní světských starostí (Mt 13,22). Musíme se ptát: nestali jsme se my křesťané příliš němými? Nechybí nám odvaha mluvit a svědčit jako to činili ti, kteří byli svědky uzdravení hluchoněmého v Desetiměstí? Náš svět potřebuje toto svědectví; očekává zejména společné svědectví křesťanů. Jednotu zajisté nelze vnutit; musí být sdílena a založena na společné účasti v jedné víře. Naslouchat a mluvit, porozumět druhým a předávat vlastní víru, jsou proto podstatné dimenze ekumenické praxe. Dekret o ekumenizmu 2. vatikánského koncilu zdůraznil, že, dokud se křesťané vzájemně nepoznají, je nepředstavitelný pokrok na cestě ke společenství. V dialogu se totiž naslouchá a sdílí, konfrontuje a ? s milostí Boží ? se lze v jeho Slovu také setkat přijetím jeho požadavků, platných pro všechny.
V naslouchání a v dialogu koncilní Otcové nespatřovali užitečnost určenou výlučně k ekumenickému pokroku, ale dospěli k perspektivě, týkající se samotné katolické Církve: ?Z takového dialogu též jasně vysvitne, jaká je skutečná situace katolické církve? (Unitatis redintegratio,9). Je bezpodmínečné nutné ?vyložit jasně celou nauku?, aby dialog čelil, diskutoval a překonal dosud existující rozdíly mezi křesťany, ale současně ?nesmí být způsob a povaha vyjádření katolické víry nijak na překážku dialogu s bratřími? (ibid.11). Je třeba mluvit správně (orthos) a srozumitelně. Ekumenický dialog zahrnuje bratrské evangelní napomenutí a vede ke vzájemnému duchovnímu obohacení ve sdílení autentických zkušeností víry a křesťanského života. Aby se tak stalo, je třeba neúnavně prosit o pomoc Boží milost a o osvícení Ducha svatého. A to je to, co křesťané celého světa dělali během tohoto zvláštního ?Týdne?, nebo budou konat během novény, která předchází Letnicím nebo při jakékoli jiné vhodné příležitosti, totiž vznášet důvěrnou modlitbu za to, aby všichni Kristovi učedníci byli jedno, a aby v naslouchání Slovu, mohli vydávat svorné svědectví mužům a ženám naší doby.
V tomto klimatu intenzivního společenství bych rád srdečně pozdravil všechny přítomné: pana kardinála a arcikněze této baziliky a další kardinály, ctěné bratry v biskupské a kněžské službě, benediktinské mnichy, řeholníky a řeholnice, laiky reprezentující celé diecézní společenství Říma. Zvlášť chci pozdravit bratry jiných Církví a církevních společenství, kteří se účastní na této bohoslužbě a udržují tak významnou tradici společného zakončení ?Týdne modliteb? v den, kdy si připomínáme oslnivou konverzi svatého Pavla na cestě do Damašku. Jsem rád, že mohu poukázat na skutečnost, že hrob Apoštola národů, u něhož se nacházíme, byl nedávno předmětem výzkumů a studií, které vedli k jeho zpřístupnění zrakům poutníků díky vhodné úpravě prostoru pod hlavním oltářem. Za tuto důležitou iniciativu bych rád poděkoval. Přímluvě svatého Pavla, neúnavného budovatele jednoty Církve, svěřuji plody naslouchání a společného svědectví, které jsme mohli zakusit během mnohých bratrských setkání a dialogů během loňského roku, jak s východními Církvemi, tak s Církvemi a církevními společenstvími na Západě. V těchto událostech bylo možno zakoušet bratrskou radost spolu se zármutkem nad napětími, která přetrvávají, a zároveň si neustále uchovávat naději, kterou nám vlévá Pán. Děkujeme těm, kteří přispěli k posílení ekumenického dialogu modlitbou, obětí svého utrpení a svou neúnavnou činností. Je to především náš Pán Ježíš Kristus, kterému vroucně za všechno děkujeme. Kéž se Panna Maria přičiní o to, aby se mohla co nejdříve uskutečnit vřelá touha jejího božského Syna po jednotě: ?Ať všichni jsou jedno? aby svět uvěřil? (Jan 17,21).
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
