Marrákeš je město, které dalo Maroku jméno. Úchvatná silueta Vysokého Atlasu je obzvlášť působivá na jaře nebo na podzim, kdy jsou nejvyšší partie hor pokryty sněhem. Hory jsou vzdálené 80 kilometrů, ale jsou velmi vysoké.
Největší palmový háj, palmerie, v Maroku je v Marrákeši. Podle tradice vznikl tak, že sultánovo vojsko se před staletími při obléhání toho původně berberského města živilo převážně datlemi. Vojáci plivali pecky na zem. Z nich vyrostly palmy. Sklizeň bývá v říjnu a je to velký svátek. Přijíždí česači ze vzdálených končin. Datle dozrávají rychle a sezóna je krátká. V palmerii je jedno z nejkrásnějších golfových hřišť světa. Své vily tam mají hvězdy francouzského filmu, mezi nimi i Allain Delon.
Hotel Mamounia je v Marrákeši a nejen tam, pojem a fenomén. Winston Churchill tam jezdil po léta na dovolenou, za sluncem. Dodnes je památka na tohoto velkého státníka v hotelu Mamounia živá. Prominentní hosté a návštěvníci hotelu si mohou prohlédnout na chodbách celého druhého patra fotografie Winstona u malířského plátna, Winstona na súku, Winstona na velbloudu ... Hotel má velikou zahradu s palmami a exotickými rostlinami, několika koupališti. Ubytování tam rozhodně není levné. Honeymoon suite, (líbánkové apartmá) s vyhlídkou do zahrady a na siluetu Vysokého Atlasu stojí za jednu noc 1500 dolarů.
Rijád je typický arabský dům, uzavřený kolem centrálního atria, někdy o více patrech, s jediným vchodem a bez oken směrem ven. Uprostřed každého rijádu je malé nádvoří s nezbytnou fontánou a zelení. Malý ráj. Voda a zeleň. To je v zemích žízně a islámské tradice tím nejcennějším. Okna rijádu vedou pouze na vnitřní pavlače. Ženy neměly nikdy spatřit cizí oči. Dnes je to také praktické: místnosti jsou chráněny před palčivými paprsky afrického slunce. Bydlení v takových domech je i bez klimatizace příjemné. Poté, co jsem poznal rekonstruovaný ubytovací rijád Dar Atta, dával jsem mu při mých občasných pobytech v tomto městě pro jeho lidský rozměr přednost před mezinárodními hotely.
V Marrákeši je půvabný katolický kostel. Účast na bohoslužbách je tam nezapomenutelná, místních katolíků je minimum, většina věřících jsou projíždějící nebo turisté a všichni jsou si mnohem blíž. Celebrující kněz zdraví přítomné ze vzdálených končin zeměkoule, každého zvlášť a jménem, protože u vchodu je kniha hostí, do které je možné se před bohoslužbou zapsat. Řeholní sestry prodávají po mši svaté v atriu chrámu vyšívané ubrusy, vázané koberce, keramiku a jiné rukodělné výrobky. Část takto utržených peněz jde na dobročinnost.
V Marrákeši, kolem náměstí Jemaa el Fna, je obrovský trh, súk. Na náměstí samotném jsou kejklíři, prodavači vody a jednou z atrakcí je pouliční zubař, který nabízí na prodej použité zubní protézy. Typické jsou místní výrobky z kůže, koberce, tkaniny, keramika. O ceně je nutno jednat. Kdo nevyjednává, uráží prodávajícího. Mně se osvědčila následující metodika smlouvání: Nabízím třetinu a dohodneme se na polovině vyvolávací ceny. Vyvolávací obchodníkova cena je 300. Moje protinabídka 100. Obchodník sleví na 200 a nakonec se dohodnete na 150. Dohodnutá cena je závazná. V arabském světě všude platí, že cena není vázána na hodnotu zboží ani zdaleka tak, jako spíše na to, co je kupující schopen a ochoten zaplatit. Největší lichotka, které se mně kdy v tomto oboru dostalo, byla slova jednoho berberského obchodníka na súku právě v Marrákeši:
- Ty smlouváš jako Berber.-
Do Marrákeše se dá jet železnicí, která tam končí. Původní plán, spojit Tanger s Agadirem už Francouzi do roku 1956 nestihli uskutečnit. Překážkou je Vysoký Atlas, který nelze obejít ani po pobřeží, tím méně ve vnitrozemí. Hory spadají prudce do samého Atlantiku. Za padesát let se tam nepostavil ani metr, i když projekt existuje.
Cesta klimatizovaným a čistým vlakem s dobrým servisem je velmi pohodlná a zajímavá. Krajiny se střídají. Pohoří Džbilet už má pouštní charakter. Vlak zde stoupá do sedla, ze kterého lze poprvé spatřit Vysoký Atlas. Pak se sjíždí do nížiny. Marrákeš leží na rovině, v údolí řeky Tensift, která je ovšem většinu roku bez vody.
Při cestě autem je příjemné udělat přestávku u řeky Oum er Rbia (= matka trav), v příjemném stínu eukalyptů a tamaryšků. Zeleň je jenom kolem řeky, o pár stovek metrů dál už je rudá poušť. Berberští chlapci prodávají náhrdelníky ze semen eukalyptů. Čekání na zákazníky si zkracují skákáním ze starého železného mostu do řeky vzduté přehradou. Mezi nimi vyniká Chalíd, který umí francouzsky. Při takových setkáních zahajuji hovor vždy anamnézou:
- Jak se jmenuješ? Kolik máš sourozenců? Co dělá tvůj otec? -
Odpovědi se dají čekat:
- Hassan, Mohamed, Azíz, Chalíd... Bratrů a sester je nás deset, do školy chodím jenom já, jsem nejstarší syn. Jeden člen rodiny musí umět číst a psát. Otec je zemědělec. -
A přesto jsou tam tito chudí šťastni. Tajemství jejich štěstí je prosté: čekají od života mnohem méně, než my. Nejdůležitější jsou pro ně dobré vzájemné vztahy a pevná rodina. Čím je člověk chudší, tím víc si uvědomuje svoji závislost na těch druhých. Dnešní obyvatel takzvaného bohatého světa se pošetile domnívá, že nikoho nepotřebuje. Proto tak bezohledně ničí rodinu a pohrdá společenstvím. Peníze v kapse nebo na bankovním kontu z něho dělají individualistu. Hranice očekávání směrem nahoru neexistují. Přání může být tolik, že je nelze nikdy uspokojit. Nejlepší cesta k osobnímu štěstí je tudíž snížení očekávání. Od těchto chudých se lze mnoho naučit.
Při takových individuálních setkáních lze proniknout do jemného přediva etnických vztahů. Pod povrchem, zdánlivě klidným, vře cosi silného a velikého. Berbeři jsou v celém maghrebu (= arabsky západ; označují se tak skupiny zemí na západě severní Afriky) autochtonním, původním národem. Byli tu dávno před Araby a začínají se hlásit o svá práva. Mají svůj jazyk ve třech nářečích, tarifit, tamazirt a tašelhit, i svoje písmo, velmi staré tifinar, které se píše zleva doprava jako latinka a má některé znaky blízké řeckému písmu i latince. Dochovalo se na skalních nápisech na Sahaře. Už se v něm tisknou berberské čítanky. V Alžírsku už etnický konflikt propukl. V Maroku je to otázka času.
Další články z podrubriky Ze zápisníku diplomata
odeslat článek
vytisknout článek
