Nový portál Vatikánského rozhlasu

Velvyslanci států Evropské unie v Rabatu se s námi, velvyslanci tehdy ještě kandidátských států, pravidelně scházeli. Když přišla řada na mě, abych uspořádal pracovní oběd, měl jsem starost, abych opatřil pro vzácné hosty dobré víno. Byl jsem přesvědčen o tom, že jsou mezi nimi znalci. Maroko má všechny předpoklady pro dobré víno a révě se tam daří, zvlášť v okolí města Meknés, kde je dostatek srážek, hodně slunce a kde tudíž jsou od dob francouzského protektorátu nádherné rozlehlé vinohrady. Ale kvalitní réva, to je jen předpoklad úspěchu. Dobré víno se musí dělat především s láskou. Dobré víno, to je tradice, zkušenost a vášeň. Vinaři, stejně jako hostinští, nebývají abstinenty. Také řezníci nebývají zpravidla vegetariány.

Maročané jsou muslimy. A ti, zpravidla, nepijí. I když mně někteří vysvětlovali, že prorok Mohamed neřekl, nesmíš pít, ale nesmíš se opít. Tak či tak, je zřejmé, že ten, kdo se vína nesmí napít, je sotva může dělat dobře. Přesto některá marocká vína nebyla špatná. Jen nebylo spolehnutí na jejich kvalitu.

Co dělat? Na objednání moravských vín bylo pozdě. Na poslední chvíli se mně podařilo objevit v Rabatu obchod, kde prodávali i vína francouzská.

Jel jsem tedy nakupovat. Bylo to bizarní. V Maroku se oficiálně nepije. Pokud někdo pije, pak to nejsou Maročané, ale my, cizinci. My nepijeme, my, alespoň podle statistik, doslova chlastáme. Litr čistého alkoholu denně.

Obchody s alkoholem se otevírají jen někdy a jen na několik hodin. Ale stojí před nimi dlouhé fronty marockých, zejména mladých mužů. Teď už vím, proč se všude v Maroku válí tolik černých igelitových pytlíků. Do nich si maročtí mládenci diskrétně ukrývají nakoupené láhve, aby je nebylo vidět.

Nakoupil jsem dobré bílé chablis i červené bordeaux a byl jsem náramně zvědav, co řeknou ?znalci".

Sešli jsme se u oběda v naší české rezidenci. Pokud jde o podávané české speciality, byl jsem klidný. Ale přesto jsem první láhev bíleho chablis otevíral s určitým napětím. Co tomu řeknou znalci?

?Nepochybuji, že jste znalec, Micheli, ale doufám, že mně odpustíte, pokud jsem nevybral dobře ", říkám s omluvným úsměvem, nalévaje francouzskému kolegovi.

?Pane kolego, kdo se může vyznat ve francouzských vínech? S těmi je to ještě horší, než s našimi sýry", opáčil Michel. ?Ale znám jednoho skutečného znalce. Ten by vám bez zaváhání pověděl nejen z které oblasti to víno je, ale z kterého svahu a od kterého vinaře. Jednou byl u mně, také jsme pili bílé, to bylo provensálské a on povídá: ?Máš štěstí, Micheli, že tohle víno pochází z vinic na pravé straně pobřežní silnice mezi Aix en Provence a Sete. Kdyby bylo z vinic na levé straně, bylo by trochu slané. Tam totiž stále fouká slaný vítr od moře."

Portugalský kolega Ruy de Brito se smál ze všech nejvíc a nejdéle. Když popadl dech, ujal se slova:

?Přátelé, znalci vín, to je ono. Nikdy nevíte, kdy na nějakého narazíte. Také jsem jednoho potkal. V Thajsku. Angličan.

Sloužil jsem v Thajsku na konci osmdesátých let. Měl jsem vynikající vztahy s královskou rodinou. Kterému velvyslanci se stane, že pozvání do jeho rezidence na slavnostní večeři přijme některý člen královské rodiny? Já měl to štěstí, prosím. Královy svobodné sestry ke mně chodily pravidelně a rády. Nechával jsem si posílat jen to nejlepší portské. Mám v Portu a okolí plno přátel. Rodina mé matky tam odtud pochází. Byl jsem na své portské pyšný. Jako tady pan kolega na jeho plzeňské pivo. Nejlepší portské z nejlepšího portského.

Pár lahví lze poslat letadlem. Ale několik beden, to by bylo tres cher[1].

Jednou mně můj přítel z Porta zavolal: ?Mám výborný ročník, pošlu ti šest beden vintage[2]". Říkám si, pourquoi pas?[3] Ale bude to muset jít nákladní lodí. Celé týdny. Přes rovník, vous savez?[4] To horko, loď se kymácela. Muselo to být hrozné, immaginez, messieurs, tel évenement terrible[5]. Jako když děláte šlehačku.

Přivezli mně těch šest beden nejlepšího portského z přístavu těsně před jednou slavnostní večeří a já dal bedny rovnou do sklepa. Ani jsem neochutnal. Víno přinesli číšníci až v den oné večeře s královskými dcerami a několika kolegy velvyslanci. A to byla ta chyba. Pyšně jsem otevřel láhev, říkám: to je nejlepší vintage. Nalil jsem si, ochutnal, tak jak to má být ? a zhrozil se. Jak to šlo přes ten rovník, horko a loď se kymácela, bylo to plné bublinek. To nebyl vintage, to bylo něco jako šumivé mateo. Co jsem měl dělat? Nedal jsem na sobě nic znát. Pít se to dalo. Nezbývalo než doufat, že to nikdo nepozná.

Večeře proběhla výborně. Zdálo se mně, že vintage chutnalo všem znamenitě - nejen královským dcerám. Dlouho jsme seděli v salonu a družně se bavili, až konečně hosté postupně začali odcházet a já všechny vyprovázel.

Jen Angličan seděl v salonu dál a kouřil svůj doutník. Pouštěl do vzduchu kolečka dýmu a pozoroval je. Jako by čekal, až všichni odejdou. Vyprovodil jsem královské hosty a vidím, že Angličan ještě sedí v salonu, kouří doutník a pije Cardhu Single Malt whisky.

Posadil jsem se do křesla proti němu a nalil si také. Pomalu jsem po tom šoku s šumivým vintage přicházel k sobě. Štěstí, myslel jsem si s úlevou, že mezi hosty nebyl žádný znalec.

Angličan se ke mně po chvíli naklonil, jakoby mně chtěl cosi pošeptat do ucha. Naklonil jsem se k němu také.

?Vintage, Sir, povídá Angličan, tho bylo phodle vás nejlepší phortské vintage ?"

?My dear Friend[6], vám snad nechutnalo?", povídám a začal jsem se rosit. Přepadlo mě tušení, že Angličan je znalec.

?Ale sure[7], Sir, chutnalo. Really good[8] vintage, Sir!" Pokrčil jsem rameny. Nemělo cenu zapírat. Angličan byl znalec. Dopil svou Cardhu, odložil nedopalek doutníku a zvedl se z křesla. Šel jsem ho, jak se sluší, vyprovodit k domovním dveřím, Stiskl mně na rozloučenou ruku.

?Good bye, Sir!" [9]

Vykročil do tropické noci. Udělal několik kroků, otočil se, a se širokým úsměvem v tváři mně povídá:

?Good joke, Sir!" [10]