Fés je podivuhodné město v údolí stejnojmenné říčky. Ta říčka nemá vlastní vodu po celý rok a je to spíše stoka. Ve městě je mnoho tradičních koželužen a z nich odtékájí příšerně páchnoucí splašky. Město s necelým milionem obyvatel nemá čističku odpadních vod. Splašky odtékají do řeky Sebou, jedné ze tří řek v Maroku, které mají vodu celoročně. Vodou z řeky Sebou se zavlažuje. Zavlažovací kola čerpají tuto hroznou tekutinu do pomerančovníkových sadů. Po návštěvě Fesu budu mít problém s konzumací marockých pomerančů.
Staré město si zachovalo dodnes mohutné hradby. Na kopcích nad městem, na severu i na jihu se tyčí dvě monumentální pevnosti. Do starého města se sestupuje po desítkách schodů. Každý schod znamená návrat o desítky let do minulosti. Na konci je patnácté století. Vskutku, píše se rok 1421 hidžry. To však nebrání tomu, aby na každém domě nebyla satelitní anténa. Je to prazvláštní pohled na rozpadající se staré město, kde je na každém domě nejméně jeden satelitní talíř. Zahalená žena požívá mobilní telefon a řídí automobil.
Uličky jsou úzké a křivolaké. Když prochází mula nebo oslík s nákladem, je třeba se přitisknout do výklenku domu. Jednotlivá řemesla jsou tradičně vždy pohromadě: hrnčíři, kovotepci, truhláři, kováři, koželuzi, ševci, krejčí. Pro zákazníka to má velké výhody. To je kontrola kvality a cen.
Ulička poblíž slavného Place Nežžarín. Zde roste staletý vinný kmen s ratolestmi dlouhými desítky metrů. A rodí révu. Tady sídlí truhláři. Nářadí používají to nejprimitivnější. Tmavé rozpadající se místnosti jsou dílnami. Zde pracují muži na pásových pilách s elektrickým pohonem. Osvětlení nedostatečné. Bezpečnost práce nulová. Elektrické instalace hrůzostrašné. Tady jde o život. Mnohde se používají soustruhy poháněné tětivou. Na hotových výrobcích truhlářů se mohu osobně přesvědčit, že islámské ženy se mají po smrti lépe. Zatímco muži jsou pohřbíváni pouze v rubáši, žena má nárok na prostou dřevěnou rakev.
Výrobky řemeslníků z Fésu mají vysokou uměleckou hodnotu. Vybral jsem si typickou osmibokou vyřezávanou stoličku z cedrového dřeva, nenalakovanou. Tak nejlépe voní.
Začalo smlouvání o ceně.
- Čtyřista padesát, - říká mně slušnou francouzštinou truhlář s pomněnkovýma očima.
- Dvěstě padesát, - říkám já, a nabízím už tak víc než třetinu, protože se mně stoliška líbí, čímž se odchyluji od pravidel smlouvání.
- Monsieur, pane, mohl bych vám ji dát i za dvě stě, ale to je jen o něco více, než jsem zaplatil za dřevo, říká truhlář. Upřel na mě své modré oči a já cítím, že mluví zcela upřímně.
- Mám ženu a velkou rodinu, monsieur. I dnes budeme muset všichni jíst.
Zastyděl jsem se. Nakonec se rychle dohodneme na ceně, která je o málo nižší než cena vyvolávací. Uvědomil jsem si, že tento muž je prvovýrobce, nikoli žádný překupník, který jen vydělává. Od té doby s prvovýrobci příliš tvrdě nesmlouvám, naopak, přeji jim. Zato k překupníkům, kterých je bohužel většina, budu napříště nemilordný. Na důkaz přátelství mně modrooký truhlář přidává cedrovou destičku s vyřezávaným nápisem arabským kaligrafickým písmem : Alláh. To znamená Bůh. Je to takové arabské Boží požehnání. Chovám je od té doby jako oko v hlavě. Boží požehnání s příběhem.
Zcela jiný je prodavač koberců Azíz. To je obchodník par excellence, zkušený psycholog. S takovými je nutno vyjednávat tak, aby pokud možno nepoznali, že mám skutečný zájem o zboží.
- Ty jsi můj bratr, dám ti koberec zadarmo a ještě ti dám peníze.- říká.
Posadí nás k nízkému stolečku a sloužící servíruje mátový čaj. Pokyne svým dvěma berberským pomocníkům a velké divadlo začíná. Pomocníci obřadně rozbalují koberce. Jsou jich desítky. Azíz vykládá o barvách a vzorech.
- Modrá barva je indigo, oranžová šafrán ... -
Až časem, od řeholních sester v Mideltu, které učí tkát a vázat koberce berberské ženy, a jejichž ceny i informace jsou korektní, se dozvím, že je to pohádka. Barvy už dávno jsou pouze chemické. A pozor! Mnohé barvy nejsou stálé. Od některých obchodníků se dostanou za drahé peníze koberce, jejichž barvy pouštějí. Člověk se učí chybami. Ve Fésu, a nejen tam, se to podvodníky jen hemží. Azízovy barvy jsou naštěstí stálé. Alespoň v tomto je seriózní.
- Když se ti nějaký koberec bude líbit, stačí říci a dáme jej stranou. Udělám ti velkorysou slevu. - říká slušnou franštinou Azíz a tyká mi, protože arabština nezná vykání.
- S penězi není problém. Beru dolary i dirhamy. Můžeš platit i kreditní kartou. Když nemáš peníze u sebe, nevadí. Pošlu ti koberec a ty mně pošleš peníze později. Věřím ti. -
Chová a tváří se jako přítel. Ve skutečnosti má jeho lidskost i odvrácenou stranu: Zaměstnává desítky žen, jejichž pracovní podmínky jsou pro Evropana nepředstavitelné. Jen o patro výš to uvidím v jeho obrovském rozpadajícím se rijádu na vlastní oči: ženy pracují v temných místnostech. Dodnes mně není jasné, jak mohou na práci vidět. Na velkých rámech jsou natažené osnovy koberců. Některé jsou široké tři i více metrů. Ruce se ženám jen míhají. Pracují rychle a přesně. Jeden čtvereční centimetr znamená podle druhu koberce až 200 uzlíků. Každá další řada se po zavázání důkladně "přitlouká" na předchozí zvláštním kovovým hřebenem.
Kolik jim Azíz za jejich práci platí, neprozradí. Kdyby to bylo hodně, jistě by se pochlubily. Přesto si uvědomuji, jak jsou rády, že mají vůbec nějakou práci. Neboť to je chléb pro jejich početné rodiny.
Další články z podrubriky Ze zápisníku diplomata
odeslat článek
vytisknout článek
