V jedné anketě odpovídali bohoslovci českých a moravských diecézí na nelehkou otázku: "Proč věříš v Boha?" Ukázalo se, že pro víru dotazovaných jsou nejdůležitější osobní zkušenosti a prožitky. Profesor psychologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, Vladimír Smékal, se v souvislosti s anketou zamýšlí na tím, jaký význam má pro člověka náboženská zkušenost a jaký má vliv na jeho životní postoje:
Osobní zkušenost ve výstavbě vědomí, v utváření našeho pohledu na svět a našeho vnitřního života, je rozhodující. Když si člověk přečte nebo slyší nějakou informaci a neověří si ji svou vlastní zkušeností, tak takové poznatky, informace nebo obsahy vědomí jsou velmi křehké a velice snadno zmizí. Ale to, co je spojeno s osobní zkušeností nebo ještě lépe s osobním prožitkem, je daleko hlubší a pevné.
Je možné takovou zkušenost předávat?
"Zkušenost je nepřenosná, ohněm musí projít každý sám", výstižně řekl Dostojevský. Osobní zkušenost nemůžeme předávat. Ve výchově člověka je třeba spíše vytvořit takové podmínky a situace, které člověka přivedou k tomu, aby si v nich něco prožil, aby tato zkušenost proběhla. Tam, kde to lze, nedávejme hotové návody a informace. Není to lehké, zejména v duchovní oblasti, protože setkání s transcendentnem je pro člověka, který je navyklý žít vnějškovým životem - a moderní doba k takovému způsobu života vede - vemi subtilní a jemné. Karl Gustav Jung krásně říká, že "všichni umíme snít, ale ve bdění dělá vědomí takový hluk, že své snění nedokážeme slyšet". Bůh k nám přichází právě formou takových velice jemných signálů, které mají podobu snění.
Podmínky situace, které takovou zkušenost navodí a vedou cestou snění ke zkušenosti, a to i v duchovní oblasti, musí být velmi dobře promyšleny a propracovány. Náboženská tradice (nejen křesťanská, ale tradice všech strukturovaných náboženství) klade velký důraz na vytváření takových podmínek. Připomeňme např. chrám, jako místo, které je posvěcené a které má jistou formu exteriéru i interiéru, hudba při náboženských obřadech, rituály, které člověka ukázňují a vytvářejí správnou atmosféru. To všechno jsou aspekty situace, které napomáhají k tomu, aby náboženská zkušenost mohla proběhnout.
O náboženské zkušenosti začal jako první mluvit zakladatel pragmatismu William James. Co nového do psychologie přinesl s tímto pojmem?
William James poukázal na to, že tento typ zkušenosti je rovnocenný jiným zkušenostem. Je otázka, jestli termín "varieties of religious experiences" je nejvhodnější překládat jako druhy náboženských zkušeností, nebo druhy náboženských zážitků. Osobně se přikláním k tomu, že je výstižnější hovořit o náboženských zážitcích. A ty jsou zcela legitimní ve srovnání s jinými druhy zážitků.
Domníváte se, že náboženské zážitky patří k životu všech lidí, nebo musí být člověk k této vnitřní zkušenosti disponován?
Studium pramenů i moje osobní zkušenost mě vedou k tomu, že se jedná o druh zážitků, které jsou vlastní všem lidem jako potencialita. Ale problém současného člověka spočívá v tom, že je příliš zavalen hlukem vědomí. Jeho vědomí je orientováno na celý svět, na informace, nebo na zvládání jeho životních úkolů ve vnějším světě. Proto se jakékoli jemnější a křehčí druhy obsahů vědomí velmi snadno ztrácejí nebo nedojdou k plnému uvědomění. V tomto smyslu ona potencialita, dispozice nebo vloha k tomu, abychom dokázali mít duchovní nebo náboženské zážitky je u mnoha lidí na periferii vědomí a dostavuje se jen v mezních životních situacích, při prožívání nějaké významné události a nebo při setkání s charismatickými osobnostmi. U některých lidí, kteří jsou natolik vnějškoví a zahlušení halasem vnějšího světa, se nemusí dostavit vůbec, nebo se dostaví až na smrtelné posteli. K tomu, abychom byli na tento druh zážitků citliví, je potřeba trénink, stejně jako je třeba rozvíjet například estetický vkus.
Domníváte se, že církve vytvářejí pro dnešního člověka dostatečný prostor, aby mohl náboženský zážitek prožít?
Vše záleží jednak na denominacích a jednak na tom, nakolik církve spatřují své úkoly v pastoraci a v evangelizaci jako naléhavé. V mnoha krajích a i u nás je věnováno více pozornosti tzv. religiozitě, která je souborem vnějších úkonů: Praktikující věřící chodí na bohoslužby, kleká, křižuje se, zpívá a vyjadřuje vnější stránku víry, a tak se zdá, že je vše v pořádku. Málo pozornosti se však věnuje tzv. spiritualitě neboli duchovnosti. Podle psychologů je právě duchovnost pro vnitřní život člověka daleko významnější, protože vnější rituály, které se týkají náboženského chování, nemusejí být propojeny s osobním náboženským zážitkem.
Narážíme zde na jedno z dilemat této doby. Je známo, že např. katolické křesťanství mělo v této věci někdy neblahé zkušenosti. Když se příliš podporoval vnitřní život křesťana, vymknul se někdy zpod kontroly, a mohl dokonce nabývat bludných podob. Nemluvím o bludu ve smyslu "hereze", ale o bludu ve smyslu psychologického útvaru, který člověka vede do rozporu s realitou, nebo ho odvrací od sounáležitosti s křesťanským společenstvím.
Rozlišuji tedy religiozitu a spiritualitu. Tato doba by měla podporovat spiritualitu, ale měla by ji zároveň kultivovat. Měla by vést věřícího ze strukturovaných náboženství, aby svou duchovnost sdílel s druhými, aby se nebál hovořit o svých náboženských zkušenostech se svými bližními.
Co člověku spiritualita přináší?
Z vlastní zkušenosti mohu říci, že spiritualita člověka nesmírně obohacuje. Když se navíc jedná o kultivovanou a zralou spiritualitu, dává mu zároveň vnitřní evidenci toho, že například být křesťanem znamená žít plněji, žít bohatěji. Být křesťanem zároveň znamená být pro druhé, pomáhat při zlidšťování tohoto světa. To má být jeden z cílů křesťanství a je to také jeden z projektů, se kterými přišel Kristus. On přece říkal, že království Boží je možné budovat už zde na zemi. A my ho můžeme budovat také tím, že žijeme plně a vnitřně to, co vyjadřujeme vnějšími rituály.
Další články z podrubriky Víra a rozum
odeslat článek
vytisknout článek
