Již od dob Descartesa začali někteří myslitelé pociťovat neshodu mezi přírodními vědami a náboženskou vírou. Proto se domnívali, že exaktní věda nakonec víru úplně vytlačí z naší reality. Takový pohled vytvořil mezi vědou a vírou jistou propast. Prof. Miloše Lokajíčka z Fyzikálního ústavu AVČR jsem se proto zeptal, zda se člověk, který věří v Boha a který zároveň vědecky bádá, necítí aspoň občas vnitřně rozdělený?
Já sám mohu vyslovit jenom svoji zkušenost. V mnoha případech to závisí na tom, v jakém prostředí ten člověk žije a s jakými poznatky se setkává. Já jsem měl zřejmě to štěstí, že jsem prošel skupinou lidí kolem dominikánů hned po Druhé světové válce, diskutovali jsme s setkávali se s Dr. Arturem Pavelkou apod. Pak k takovému integrálnímu vedení přispělo to, že jsem byl v úzkým osobním kontaktu s Josefem Zvěřinou. Takže můj pohled byl vždy hledáním pravdy o světě, která není nijak rozdělená.
V některých historických obdobích se však náboženská víra a věda spolu moc nesnášely. Proč tomu tak bylo?
Mluvíme-li o vědě a víře, tak mluvíme v podstatě o vztahu víry a přírodovědy, především fyziky. O těchto vědách je možné mluvit až od konce středověku a od začátku novověku. Hlavními zakladateli těchto věd byli Galileo Galilei a Isaac Newton. Oba vycházeli z integrálního, trascendetního, náboženského pohledu na svět. Rozpor, o kterém mluvíme, se začal objevovat až vlivem Descartesa, který zdůraznil význam lidského myšlení pro poznávání světa a tím nahrál jakési pýše lidského rozumu. Člověk jakoby začal hledat způsoby, jak by tento svět sám konstruoval (stvořil). Teprve tehdy se začal objevovat hlubší rozdíl v názorech na tento svět. Toto se začalo uplatňovat krátce po Descartesovi v názoru, že musíme hmotu interpretovat na principu molekul a atomů, které už nemůžeme našimy smysly pozorovat a tím byla otevřena cesta ke konstrukci; ke konstrukci toho, jak by ten svět vypadat měl.
K nové etapě došlo na přelomu 19. a 20. století, kdy se objevila existence jádra, elektronů a dalších složek hmoty, které byly ještě "o patro níž" než atomy a molekuly. Tím bylo otevřeno pole pro naše uvažování, které se spojilo s pozitivistickým přístupem, podle něhož vlastně stačilo, aby model nebo předpovědi nějakého matematického modelu byly v souladu s jistou množinou experimentálních dat. A tak se vlastně otevřela cesta k rozdílům interpretace tohoto světa. Zde záleželo na tom, kdo vlastně přišel první s nějakým modelem. V tomto smyslu pravda závisela na rychlosti, s jakou se s tím modelem přišlo a pak rozhodující už byla jen víra v příslušný matematický model. Na tomto základě bych proto přeformuloval ten výrok, že víra a věda se vzájemně nesnášely. Spíše se totiž nesnášela věda a pravda.
Dá se to dobře dokumentovat na vzniku hlavní fyzikální teorie, kvantové mechaniky, která platí v této době i s jejími paradoxními charakteristikami. Kvantově mechanický model, tak jak ho známe, nebyl vlastně důsledkem experimentálních dat a faktů, ale byl zkonstruován Bohrem tak, aby odpovídal jeho představám o světě, které byly plně ovlivněny Kirkegaardovou negativní dialektikou a filozofií Dálného východu. Mohu k těmto tvrzením poskytnou velmi podrobné zdůvodnění, protože právě v tomto roce jsem dokončil poslední část studie, která se těmito otázkami podrobně zabývá.
Tzv. paradoxy kvantové mechaniky plynou z předpokladu, které do celé teorie byly zabudovány dodatečně a navíc. Nemají v podstatě nic společného se souhlasem nebo nesouhlasem této teorie s experimentálními daty. Výměna mezi vědou a vírou je podmíněna jednou věcí: a sice, že se začnou detailně prověřovat všechny předpoklady moderních fyzikálních teorií, aby se skončilo s tím, že se za pravdu uznává pouze to, co obecně přijme fyzikální komunita.
Jaká je podle vás situace vztahu mezi vírou a přírodními vědami v současné době?
Je v tom obrovský zmatek. Někteří lidé tvrdí, že je mezi vědou a vírou je souhlas a přitom tlumočí fyzikální argumenty, které s tímto tématem nemají nic společného, a nebo jsou naprosto banální či bezobsažné. V tomto ohledu bylo třeba začít na seriózní bázi, kdy se musí nějakým způsobem interdisciplinárně zkoumat všechna tato témata a to byl důvod, proč jsme v rámci Křesťanského akademického fóra vytvořili Centrum interdisciplinárních studií, v němž se snažíme tyto otázky podrobně řešit. Zatím jsme vykonali takovou přípravnou práci, na níž se podíleli především přírodovědci, ale materiály, které jsme připravili, byly už využity v přednáškovém cyklu věda a náboženství, jenž jsem s podporou Templestonovy nadace uskutečnil v předminulém akademickém roce na KTF UK a nyní od zimního semestru připravujeme rozšíření těchto studií na seriózní bázi a chtěli bychom do nich přivést větší počet i filozofů a teologů.
Čím si myslíte, že právě mezioborový dialog mezi teologií, filozofií a přírodními vědami může přispět?
Mezioborový dialog je nutností už z hlediska poznávání světa, protože umožňuje srovnávat a využít výsledků speciálních věd, kde se uplatňuje logický systém, kde se uplatňuje falsifikace, a pak ho umožňuje rozšířit a klást nové otázky jednotlivých speciálním vědám. Zde se otevírá možnost, aby všechny aspekty vidění světa se nějakým způsobem integrovaly a prolínaly.
Někteří filozofové ovšem v současné době dost často relativizují absolutní pravdu jako takovou. Každý má podle nich vlastní pravdu. Zdá se tedy, že teologie stejně tak jako věda, pro něž je hledání pravdy velmi důležité, s takovou filozofií mohou vést plnohodnotný dialog velmi nesnadno...
Pravdu nerelativizují jen filozofové, ale i přírodovědci. Když vezmete v úvahu rozvoj vědy ve 20. století, tak přírodovědeckou pravdou se stal pro většinu fyziků matematický model (i když je pravda, že existuje dosud několik fyziků, kteří mají realistický pohled na svět), který odpovídá určité množině experimentálních dat. A tak v různých oblastech fyzikálního výzkumu existují modely, které se všechny pokládají za pravdivé, i když jsou z určitého hlediska mezi sebou ve velmi vážném logickém rozporu nebo se neshodují v některých charakteristikách. Domnívám se, že abychom odstranili zmíněnou relativizaci pravdy, je třeba začít od "nejjednodušší" a "nejprůhlednější" přírodní vědy, fyziky, která se zabývá právě vlastnostmi základních složek hmoty.
Další články z podrubriky Víra a rozum
odeslat článek
vytisknout článek
