Nový portál Vatikánského rozhlasu

Víra ve smyslu křesťanském znamená přijmout jako pravdu tu skutečnost, kterou apoštol Pavel vyjádřil v 1. listě Korintským (15. kap.) takto: "Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben a třetího dne vstal z mrtvých podle Písem a ukázal se Petrovi a potom Dvanácti". Toto je tvrdé jádro křesťanské víry, jádro kristologické a paschální čili velikonoční. A to ovšem předpokládá, že Bůh Abrahámův, Izákův, Jakubův, Mojžíšův a Bůh vyvoleného izraelského národa, Bůh, který se Mojžíšovi představil jako Ehje ašer Ehje, "Jsem který Jsem", opravdu je a působí v dějinách a že to, co tento Bůh vykonal na Ježíši z Nazareta, je správně pochopitelné jedině tehdy, přijmeme-li, že tento Bůh je Trojjediný, protože člověk Ježíš je vtělené Slovo Boží.

Jakým způsobem může teologická věda člověka provázet na jeho cestě k víře?

Vaše otázka vychází z předpokladu, který rozděluje víru a teologii. Jenže víra je zároveň i snaha se pochopit. Víra, která se nechce pochopit, je víra skomírající. Ale víra živá je víra, která sama sebe chce pochopit, a tedy víra, která už dělá teologii. Teologie a víra se nedají od sebe oddělovat. Tak jako od růžového keře se nedají oddělit růže, protože růžový keř nutně vykvétá v růžích, tak také od víry se nedá oddělit teologie, protože víra kvete ve své teologii.

Ovšem v historii západní kultury se objevila řada autorů, kteří buď zpochybňovali víru v Boha, nebo se ji snažili redukovat na čistě lidský aspekt. Můžeme zde zmínit například Sigmunda Freuda, Arthura Schopenhauera, Friedricha Nietzscheho, Karla Marxe a další. Pokusila se teologie odpovědět na tyto hlasy?

Tito myslitelé, které jste jmenoval a k nimž by se ovšem dali přiřadit ještě další, nepřijímají biblického Boha Stvořitele, Zjevovatele a Vykupitele. Místo něho si však konstruují své bohy. Freud např. říká velmi jasně, že jeho bůh je Logos, čili Rozum. V marxismu-leninismu je zase bohem tzv. dialektická Hmota. Hmota, která je nekonečná, věčná, nestvořená, ale díky dialektice, kterou má ve svém lůně, všecko tvořící, takže člověk jako myslící duch je jejím vrcholným výkvětem, který však bude touto Hmotou opět pohlcen a vyprodukován v jiném koutě vesmíru.

Tak bychom mohli pokračovat v přehledu různých božstev filosofů ještě dál. Idea boha je totiž zabudována v naší psychice velmi hluboce, jak tvrdí mnozí psychoanalytici, takže se stává, že vyhodíme-li biblického Boha dveřmi, tak se nám vrací v různých převlecích oknem. Jenomže takový bůh se pak vždycky ztotožňuje s nějakou kosmo-antropickou skutečností, takže se stává tím, čemu my křesťané říkáme idol neboli modla. A modla je nakonec vždycky lidožroutská, jak se v dějinách 20. století ukazuje velmi jasně.

V dnešní době mezi ty, kteří v jistém smyslu útočí na víru v Boha patří také někteří přírodovědci jako např. Richard Dawkins nebo Francis Crick; v nedávné minulosti také někteří analytičtí filosofové jako Alfred Jules Ayer nebo Bertrand Russel. Jak se díváte na jejich ateistické názory?

Neřekl bych, že přírodovědci útočí na víru. Aspoň o Crickovi se to nedá říci. Pokud jde o Dawkinse, tak ten je tak trochu prostořeký, ale ani to bych ještě nebral jako útoky na víru v Boha. Spíše bych řekl, že jako přírodovědci sledují určitá myšlenková schémata, která jim dovolují odkrývat některé skryté záhyby hmotné a biologické skutečnosti. Jakmile se však tato schémata začnou zabsolutňovat, začnou narážet na jiná myšlenková schémata, která opět lépe odpovídají jiným vlastnostem této skutečnosti, takže je i jiní odborníci v přírodních vědách začnou obžalovávat z redukcionismu. A to se stalo například s Dawkinsovou knihou "Sobecký gen".

A totéž, mutatis mutandis, se dá říci i o Ayerovi a Russelovi. Nejlepší odpověď na jejich redukcionismy dává z téhož hlediska analytické filosofie Ludwig Wittgenstein. Ten rozlišuje různé jazykové hry. V jazykové hře, kterou sledují Ayer a Russel, hovor o Bohu ztrácí význam. Z toho však neplyne, že Bůh není. Jsou totiž jiné jazykové hry, v nichž slovo Bůh má svůj dobrý smysl.

V dnešní postmoderní době se však zpochybňuje existence absolutní pravdy jako takové. Jaké největší úkoly stojí podle vás v této době před fundamentální teologií?

Vaše otázka mi podsouvá už odpověď: hájit existenci absolutní pravdy. Tuto odpověď však beru jen napůl. Fundamentální teologie může jistě na sebe vzít i toto podujetí. Ale v tom případě může jen opakovat to, co už bylo řečeno: totiž, že kdo tvrdí, že není absolutní pravda, pak absolutizuje relativismus a tvrdí, že relativismus je absolutní pravda a tak podráží svůj vlastní relativizmus. Nemyslím si, že tady by byl dnes prvořadý úkol fundamentální teologie. Ten úkol nevidím ani v dokazování Boží existence. Ba ani v tom, o co se snažila klasická apologetika, totiž dokázat, že skrze Ježíše nám mluvil Bůh. Ba dokonce ani v tom, o co se snažil Blondel, totiž ukázat, že naše lidská existence by neměla smysl, kdyby se byl Bůh nebyl stal člověkem v Ježíši z Nazareta. Za prvořadý úkol fundamentální teologie dnes považuji spíš to, na čem začal pracovat můj předchůdce na Lateránské univerzitě, Vladimír Boublík, a co jsem se snažil udělat ve své italsky psané fundamentální teologii; totiž ukázat na věrohodnost a na hluboký smysl Ježíšova zmrtvýchvstání.

***

Karel Skalický (*1934) v roce 1956 ukončil studium na fakultě mechanizace zemědělství VŠZ v Praze. V témže roce emigroval. V letech 1956-62 studoval filozofii a teologii na Lateránské univerzitě v Říme. 1962-65 byl asistentem mládeže v Oratoriu sv. Petra ve Vatikáně. V roce 1965 dokončil licenciát z filozofie na Lateránské univerzitě a roku 1966 doktorát z teologie tamtéž. V letech 1967-90 byl šéfredaktorem časopisu Studie a 1966-69 druhým sekretářem kardinála Berana. V roce 1982 jmenován řádným profesorem fundamentální teologie na Lateránské univerzitě. Roku 1987 obdržel od Jana Pavla II. titul monsignora. V roce 1994 přesídlil do ČR a dodnes přednáší na TF JU.

Další články z podrubriky Víra a rozum