Těžko rozhodnout, zda za hlavní symbol Říma považovat Svatopetrskou baziliku nebo Koloseum. Ještě štěstí, že můžeme tenhle problém nechat vydavatelům hledajícím přitažlivé titulní stránky průvodců, a otázku neuzavírat. Jisté je, že Fláviovský amfiteátr i vatikánský pahorek mají krvavou historii. Zatímco o krutém mučení křesťanů v Neronových zahradách mezi Vatikánem a Janikulem nám zanechal zprávy Tacitus, o mučení Kristových následovníků v největším římském amfiteátru zprávy chybí. Na druhou stranu tradici o smrti tisíců křesťanských mučedníků nemůže ani nikdo vyloučit. V dnešním pokračování našeho pořadu se vypravíme právě do Kolosea. V jeho ruinách najdeme kapli Madonna della Pieta, tj. Panny Marie Slitovné, jejíž dějiny nám napoví mnohé o tomto monumentu lidského génia i zvrhlosti.
V údolí mezi Palatinem, Eskvilinem a Celiem otevřel v roce 80 císař Titus z rodu Fláviů obrovský amfiteátr. Stavba postavená z cihel a obložená travertinem je vysoká 52 metrů, má půdorys elipsy o ploše 19 tisíc metrů čtverečních, s hlavní osou dlouhou přes čtvrt km (256 m). Po architektonické stránce je jedním z vrcholů římského stavebnictví, vzorníkem sloupových řádů a kanonickým příkladem jejich užívání. Téměř 80 tisíc diváků rozsazených podle postavení ve společnosti ? nejchudší na horních tribunách, až po císaře, na místě zvaném ?pulvinar? ? mohlo přihlížet představením, v nichž zvědavost a touha po vzrušení vítězily nad většinou dalších lidských kvalit. Zdi Kolosea byly dějištěm gladiátorských zápasů (munera), loveckých představení (venationes), ale také regulérních poprav.
Fláviovský amfiteátr sloužil svému účelu dlouho, přestože byl několikrát vážně poškozen požáry, už v druhém a třetím století. Za křesťanské éry byla největším nepřítelem stavby zemětřesení, tři nejsilnější z nich přišla v pátém století (442 - 443, 484). Nicméně amfiteátr zůstával funkční a ještě v roce 519 se v něm konala představení.
Ve vrcholném středověku se Koloseum proměnilo v kamenolom a v téměř nekonečnou zásobárnu stavebního materiálu. A nejen to. Vzhledem k jeho velikosti se v různých epochách měnil v obytnou čtvrť v útulek pro zvířata nebo skladiště potravin.
První zprávy o kostelíku uprostřed ruin nacházíme na konci 12. století v knize De Censibus od Cencia Cameraria. Píše se tam o kapli nejsvětějšího spasitele de Rota Colisei ? tedy doslova v kruhu Kolosea, jak se amfiteátr nazýval od 11. století. Na přelomu 13. a 14. století si Koloseum přivlastnila rodina Annibaldi. V roce 1312 byli ovšem přinuceni vrátit největší památku na zašlou slávu města římskému lidu a senátu. Koloseum se tehdy mělo ještě jednou vrátit ke svému původnímu užívání. U příležitosti návštěvy Ludvíka Bavora ve Věčném městě uspořádal římský senát klání, které vešlo do dějin jako tragický turnaj. Zahynulo při něm totiž 18 rytířů z řad římské nobility.
Zemětřesení v roce 1349 proměnilo Koloseum na dlouho v kamenolom. Travertiny byly použity na stavbu nejednoho z římských paláců. V době bezvládí způsobeném odchodem papežů do Avignonu se v Koloseu usídlili podivní živlové a zločinecké bandy. Senát proto rozhodl o tom, že třetinu stavby dostane Arcikonfranternita nejsv. Spasitele od Sancta Sanctorum. Ta nechala přestavět část kolosea na nemocnici nazývanou špitál sv. Jakuba v Koloseu. Právě v tomto charitativním díle má původ také kaple P. Marie, která přežila do dnešních dnů.
Na konci 15. století (1490) postoupila arcikonfraternita některé své domy v Koloseu ?Společnosti Gonfaloniérů?, která získala papežské povolení pořádat v amfiteátru pašiové hry. Z té doby také pochází zasvěcení kaple P. Marii Slitovné. Tzv. ?Posvátná dramata? neměla ovšem dlouhého trvání. V roce 1539 je zrušil papež, který svolal tridentský koncil, Pavel III. Farnese. Z dokumentů vysvítá, že důvodem papežského veta byly projevy antisemitismu ? jak bychom moderním termínem označili výpady proti židovské obci.
Kaple P. Marie v Koloseu byla obnovena a vrácena užívání v roce 1622. Najdeme ji také na kresbách a popisu fláviovského amfiteátru, které vydal v roce 1725 Carlo Fontana.
Poslední etapa dějin Kolosea začíná s restauračními pracemi, které inicioval papež Pius VII. v roce 1806. V první fázi byla konstrukce zpevněna mohutnou zdí na východní straně. Mezi lety 1811-1813 se pak pokračovalo vykopávkami v aréně. Kaple a některé další přiléhající stavby ? jako např. domek hlídače - se dostaly vysoko nad úroveň země.
Kaple P. Marie, restaurovaná roku 1817, je velmi prostý pravoúhlý prostor zaklenutý valenou klenbou. Stojí pod jedním ze schodišť, které kdysi vedly diváky na tribuny a je posledním svědkem dlouhé historie místa, které přetrvalo puristické snahy archeologů. Prostá je i její dnešní výzdoba: nad oltářem je reliéf P. Marie Bolestné z bílého mramoru, jehož autora neznáme.
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma
odeslat článek
vytisknout článek
