Více než 400 tisíc členů církevních hnutí a nových komunit se zúčastnilo setkání s Benediktem XVI. na včerejší svatodušní vigilii. Z České republiky přijeli zástupci Schőnstattského hnutí, hnutí Focolare, Fatimského apoštolátu, Cursillo - abychom je jmenovali podle stáří - ale také komunity Emmanuel nebo Chemin Neuf a jistě i mnoho dalších, o kterých jsme se nedozvěděli. Přijel také plzeňský biskup František Radkovský, který má církevní hnutí a komunity na starosti.
Co vás osobně, otče biskupe, během vigilie nejvíc oslovilo?
Především to obrovské množství lidí, protože tam z vrchu od baziliky sv. Petra bylo vidět, že to jde až na konec Via della Conciliazione, až k Andělskému mostu. Prostě bylo to velkolepé, jak to nadšení lidí tak i celková atmosféra. Byl to veliký zážitek.
Svatý otec se obrátil k mladým lidem s nezvykle dlouhou a obsáhlou promluvou. Co vás z ní nejvíc zaujalo?
Je vidět, že to je profesor, ale na druhé straně jeho promluva vůbec není suchá. Naopak, reakce lidí byla velice hezká. Mluvil moc pěkně o životě a o svobodě, o tom, že jsou věci po kterých toužíme. Tam přirovnával volbu svobody marnotratného syna, který potom poznal, že skončil, že jeho svoboda bez odpovědnosti byla k ničemu. Naopak, velice hezky tam mluvil právě o tom, že ta pravá svoboda je svoboda se zodpovědností. Jinak musím ještě říct, že se mi líbilo, jak lidé papeže přijímají, to, že na začátku svého nástupu byl takový nesmělý a jak se teď stal ve svých gestech jistý. Pěkné bylo i to, že projel na papamobilu nejen po Svatopetrském náměstí, ale po celé Via della Conciliazione až k vašemu rádiu a zase zpátky, takže jsme ho mohli všichni vidět zblízka.
Já jsem měla možnost projít potom tu trasu, kterou Papež projel v době jeho promluvy, a viděla jsem mladé lidi, kteří si dělali poznámky. Takže zdá se, že to co mu na začátku novináři vyčítali, že mluví příliš jako teolog a je nesrozumitelný, takže to možná bude spíš problém těch novinářů.
Taky si to myslím. Jak už jsem řekl, je to profesor, ale přitom mluví velmi srozumitelně.
Já bych se vrátila ještě obecněji k těm nových hnutím a komunitám. Jak vnímáte jejich činnost jako biskup? Nestává se, že jsou jakousi konkurencí pro farnost?
Víte, to je specifické pro některá hnutí. Například způsob formace u Neokatechumenátní cesty je takový, že jde paralelně s farností, ale to je jejich specifičnost. Nevnímám to jako konkurenci pro farnost. Musím říct bohužel, že u nás, v mé diecézi, těch hnutí moc není. Máme tady hnutí Charismatické obnovy a to jsou jednotlivci, dále komunitu Koinonia Křtitel, která působí i ve farnosti Litice, která je bývalou Sudetsko-německou farností, a jako všude v pohraničí, lidé tam moc věřící nejsou. Ale právě jejich působením se farnost pomalu začíná probouzet, začíná být zvědavá. To, že se snaží jít mezi lidi a oslovovat je, tak to působí velice hezky a myslím, že to té farnosti prospívá. Jinak v Klatovech máme hnutí Marie Legio, také oni se snaží pomáhat ve farnosti. Takže jak říkám, podle mé zkušenosti nejde o nějakou konkurenci.
Myslíte si, že se očekávání dnešních mladých lidí nějak změnila nebo posunula oproti řekněme 60. - 70. létům, kdy řada hnutí a komunit vznikala?
Na kongresu hnutí, kterého jsem se zúčastnil, to bylo řečeno velice hezky. Doba moderní usilovala o pravdu a spravedlnost. Doba postmoderní usiluje o štěstí a svobodu. Už si přesně nematuji kdo to řekl, ale je to úplně přesné. Uvědomuji si, že za doby komunismu v podstatě šlo o to dokázat víru argumenty rozumovými, ukázat lidem, že víra je pravdivá. Dnes to lidi nezajímá. Dneska lidé uvěří lehce čemukoli a na základě toho, že chtějí být šťastní, si říkají, třeba nám přinese štěstí požehnání, které dostaneme nebo nám přinese štěstí postavení hvězd či něco jiného... Zkrátka, berou všechno možné. Navíc právě proto, že jejich vzdělanost po náboženské stránce prakticky neexistuje. Souhlasil bych s tím, co řekl profesor Tomáš Halík když řekl, že naši lidé nejsou míň věřící, ale že jsou míň vzdělaní ve víře. Takže si myslím, že jsou dnes jiné akcenty a právě proto bylo důležité i heslo, pod kterým se to konalo. Protože k tomu, aby člověk byl šťastný, potřebuje radost. Bylo tam řečeno: Radost být křesťany a je krásné to sdílet, a to je myslím přesně to, co dnešní doba potřebuje. Je třeba, aby křesťané nebyli unavení a rozpačití a rezignovaní, ale aby to byli lidé nadšení, uchváceni Kristem a plni Ducha svatého, aby to nadšení byli schopni předávat dál. A to je přesně to, co hnutí dokážou. Jsou si vědomi a jsou přesvědčeni o tom, že jejich cesta je ta správná. Nekoukají na ostatní, jestli i ta jejich cesta je správná, jsou prostě fascinovaní tím co poznali, tím do čeho vstoupili a to je táhne, to je nese. Tohle je myslím důležité, protože to je to, co přináší každému, kdo zahlédne jejich štěstí a stáhne ho to, aby šel s námi dál. A to je dobře, protože ten člověk získá víru a dar pokoje, radosti, štěstí a také té pravé svobody, která není dána tím, že můžu dělat co chci, ale že naopak jsem schopen dávat a nebýt vláčen drogami, penězi, sexem a dalšími různými společenskými ohledy, například politickými, ale že jsem prostě svobodný v Kristu. A to je přesně to, co ta hnutí dovedou dávat, a nejenom mladým lidem, prostě to, co lidem dnes chybí a co je dokáže nadchnout.
Co byste teď ještě z Říma, z té radostné atmosféry, kterou jsme tady včera všichni nasáli, vzkázal členům hnutí u nás v České republice?
To, co kdysi řekl Jan Pavel II., když navštívil centrum hnutí Focolare v roce 1982 nebo 1983. Tehdy tam řekl, já vám říkám co říkal Stvořitel prvním lidem: Rosťte a množte se. Rosťte duchovně a množte se počtem. Takže to vzkazuji hnutím u nás.
odeslat článek
vytisknout článek
