Píše se rok 1998. Mám za úkol pronést zahajovací projev na společné konferenci o českých a rakouských dějinách. Jak jinak začít, než příběhem? Vždyť sběratelství příběhů je mým povoláním! Od svých dětských let v sobě nosím hroznou životní zkušenost: Svědectví mého dědečka Ludvíka o tom, co je válka:
Bylo to v Haliči, na východní frontě. Psal se rok 1915. Ruské a rakouské zákopy byly od sebe jen několik desítek metrů, odděleny jen drátěnými překážkami. Byla neděle, krásný den, slunce svítilo na krajinu bez trávy, bez zeleně, bez života, jen pahýly stromů a krátery po dělostřeleckých granátech. Byla neděle a byl klid. Fasovalo se mýdlo a dědeček se po dlouhé době mohl oholit. Voda byla v loužích na dně zákopu. Na druhé straně vylezl ze zákopu ruský voják - určitě to byl rolník, tak jako většina ruských vojáků. Protáhl se, zívnul a nastavil tvář slunci. Pak zavolal směrem k rakouským zákopům:
?Nestrilaj, sivodňa vaskresenije!?
Vaskresenije, vzkříšení, den Páně, to slovo samo je příběhem. Naše slovo neděle nevypovídá nic o příběhu tohoto dne. Alespoň ne tak přímo jako vaskresenije nebo domenica. Dědeček na druhé straně zpozorněl. Rus neměl pušku, jen rubášku, přepásanou, široké kalhoty v kožených holínkách, růžolící mladou tvář, širokou a dobrou, a modré oči. Vojáci vědí, že oči nejsou vidět vůbec na vzdálenost větší než sto metrů. Tak tehdy byly zákopy blízko. Méně, mnohem méně než sto metrů. Dědeček věděl, že je den Páně, den Vzkříšení, nejen proto, že tolik rusky rozuměl, ale především proto, že byl křesťan, katolík. Nestřílel by ani jiný den, on nestřílel do lidí nikdy. Když přece musel střílet, tak do vzduchu nebo do země. Neměl proč střílet, byl také rolník, jako onen ruský mládenec. V tom třeskla rána. Vyšla z rakouského zákopu. Rus padl na zem jako podťatý. Vždycky se najde šílenec, který dělá zářezy na své pušce.
Hle, taková je moc příběhu!
Kdyby chtěl třeba takový Karel Čapek popsat v odborné psychologické studii samolibost vládců na jedné straně a šlechetnost, obětavost a solidaritu těch nejchudších a nejprostších na straně druhé, udělal by to jistě dobře, s genialitou sobě vlastní. Ale on napsal drama, které je umocněným příběhem. Dovolím si tvrdit, že tak dokonale, jak to učinil ve své Bílé nemoci, by se o lidské duši nemohl jinou formou nikdy vyjádřit. Příběh to byl, který znásobil účinek jeho myšlenek, který dal slovům a činům aktérů tohoto dramatu sílu úderů kladivem.
Jak vysvětlit někomu, kdo nikdy nepoznal absurditu totality, než tak, že mu povíme příběh. Pokud to nemůže být náš vlastní, ten, který se skutečně stal, lze za všechny, které bychom mohli vyprávět sami a které si na toto téma vyprávíme a budeme vyprávět v hospůdkách na rohu, převyprávět třeba Audienci Václava Havla. Jinak by ten, kdo v totalitě nikdy nežil, stěží chápal, že jen tomu bylo dovoleno žít, kdo byl ochoten udávat sám sebe.
Čím více příběhů známe, tím více jsme lidmi. Mnoho životních situací řešíme správně jen proto, že pro ně máme správný, modelový příběh. V jiných situacích jsme bezradní, protože příběh schází. Padáme na nos, protože cizí příběh nemáme a svůj vlastní jsme na toto téma ještě nedopsali. Ne nadarmo se učíme historii, dějiny, dějepis, dějepravu. Je to bezpočet příběhů, které se skutečně staly. A znalost těchto příběhů je veliká příležitost nedělat stejné chyby. Historie je učitelka života, která nám ve svých příbězích zadarmo prozrazuje veliká tajemství. Jen kdybychom více uměli naslouchat jejímu tichému hlasu, ať už jako jednotlivci, nebo jako národy a lidstvo! Jak by mohl být život jednoduchý a krásný!
Čím více se příběhy podobají tomu co sami známe, nebo tomu, o čem sníme, tím více nás poutají, tím více je milujeme. Proto jsou anekdoty také příběhy, z nichž mnohé se docela dobře mohly stát. A nejsou-li pravdivé, jsou většinou dobře vymyšleny. Kdo ví, zda v našem smíchu nezní ulehčení, že se nestaly právě nám.
Je užitečné zachytit vše, co se odehrálo v jednom lidském životě. Je to svědectví o době, o tom, jak se člověk vyvíjí ve svých názorech, jací byli ti ostatní. Každý život, i ten zdánlivě nezajímavý, je vzrušující příběh, na jehož konci je vždy nějaké poučení. Toto poučení je vždy méně bolestné, než vlastní zkušenost. Naslouchejme příběhům, neboť každý z nich je úžasný. Krásná Šahrazád si prý vyprávěním příběhů zachránila život. Jak je zřejmé, na ceně příběhu nezměnilo nic ani uplynulé tisíciletí!
Miliardy lidí, děvčátek a chlapců, žen a mužů, stařenek a stařečků, usedají každodenně ke svému televizoru a dychtivě očekávají svůj příběh. Na tom, jaký dostanou, bude do značné míry záviset, i to, jakými lidmi budou. Naučí-li se více milovat, chápat, tolerovat a pomáhat či více nenávidět, pohrdat, lhostejnět a odmítat. Stanou-li se navzájem více lidmi, nebo spíš jeden druhému vlkem. A tak se příběh, jenž je život sám, stává mocným nástrojem, živlem. Jako voda nebo oheň.
Jako všechny velké věci, je i příběh dobrý sluha, ale zlý pán. Jak zločinné je udělat z prastaré a legitimní lidské touhy po příběhu kšeft! V rukou ziskuchtivců se stává smrtelnou zbraní, epidemií, pandemií! Stejně jako láska, která může člověka povznést a zdokonalit. Stane-li se však prodejnou, stane-li se kšeftem, může zabíjet. Tak je tomu i s příběhem.
Přesto tě chválím, příběhu, neboť ty jsi opravdovým divem světa. Ty nás budeš vždy znova okouzlovat a my tě nepřestaneme nikdy milovat.
Další články z podrubriky Ze zápisníku diplomata
odeslat článek
vytisknout článek
