?Nemá ani kompetence ani schopnosti historika.? S těmito slovy soudce Peter Smith 7. dubna osvobodil romanopisce Dana Browna z obvinění, že se ve svém bestselleru uchýlil k plagiátorství. Autoři studie ?Svatý grál?, v níž byly roku 1982 publikovány dokumenty obecně považované za falsa, se dožadovali před Britskými soudy svých práv. Šifra mistra Leonarda, jak je do čestiny přeložen Brownův román ?Da Vinci Code? se v těchto dnech objevuje v kinosálech. Podle reklamního spotu slibuje ?odhalit tajemství bez ohledu na to, co kdo věří?. Na názor jsme se zeptali profesora historie, Franca Cardiniho...
Není pochyb o tom, že velké vzory Dana Browna jsou ahistorické a pseudoliterární. Dan Brown dělá z Opus Dei to, co se dělalo od 18. století z Tovaryštva Ježíšova: totiž velké sdružení náboženských fanatiků, kteří pracují slepě ve službách Svatého stolce a nezastaví se před ničím. Tovaryštvo Ježíšovo bylo po staletí nečím zcela jiným. Nicméně počínaje 18. stoletím nejprve protestantská a později antiklerikální tradice z něj udělaly tohle. Klíčem ke čtení Brownova pojetí Opus Dei je za prvé jeho jistota úspěchem a za druhé také tato eskamotáž, totiž odkaz na Tovaryšstvo Ježíšovo.?
U Dana Browna hraje důležitou roli tzv. princip ?posvátného ženství?...
Výrazné feministické odkazy mají u Dana Browna poněkud nižší úroveň, totiž takovou, s kterou se vyrábí úspěch v masmédiích. Sahá ke staré tradici, která má začátky už v knize, kterou napsala Margaret Murray v minulém století: ?Bůh čarodějenic?. Recykluje starou historku, antropologicky nepodloženou, podle níž je na počátku ženské božstvo,oplodňující, dobré, mírumilovné, které vystřídal Bůh vojevůdce, Bůh kněží a válečníků, který má být také monoteistickým Bohem Abrahámových, bůh násilnický, represivní a krutý...
Reklamní spot inspirovaný Brownovou knihou hlásá: ?Je jedno, v co věříte a co jste četli, Da Vinciho kód odhalí tajemství.? Už to možná provokuje řadu věřících a církev...
Už to vyvolává představu, že film je postaven na antikatolických tezích. A všimněte si dobře: říkám výslovně ?antikatolických?. To všechno vytváří samozřejmě mnohoznačnou atmosféru. Co to znamená, když někdo chce smazat něco zásadního, v co se věří, a vyzývá, abyste si užili tuto podívanou? Lze si vychutnat představení, ve kterém jako věřící najednou zjistíte, že uráží nejniternější prvky vaší víry? Určitě ne.
Není to bezvýznamný film, na který bychom mohli pohlížet jen jako na určitý výlev fantazie. Už proto, že lze snadno požadovat, aby se fantazie cvičila na jiných předmětech, které by neurážely ničí hluboké city. Opravdu se ptám, zda by občanská společnost, i sekulární, byla ochotna přijmout film, který by hluboce urážel například náboženské city židů, muslimů nebo buddhistů. Okamžitě by se ozval mnohohlasý protest, i ze strany nevěřících... Ptám se tedy, proč je možné na katolíky mířit prostředky, které všichni považují za nemyslitelné ve vztahu k židům, muslimům a dalším.
Co odpovědět těm, kdo volají po svobodě kritiky?
Svoboda kritiky nebo třeba satira a fantazie se mohou ubírat mnoha směry. Ale já se ptám: bylo by dnes možné natočit na západě film, který by se vysmíval hodnotám svobody a demokracie, ve které všichni ? i když možná každý trochu jinak ? věříme a které sdílíme? Bylo by možné natočit film, který by se vysmíval například holokaustu, nebo který by ? řekněme jako plod fantazie - vykresloval pozitivní obraz Adolfa Hitlera nebo Stalina a naopak negativně hodnotil velké západní demokracie? To bychom nepřijali.
Připravil Alessandro Gisotti. Překlad Johana Bronková.
odeslat článek
vytisknout článek
