Nový portál Vatikánského rozhlasu

Latinské conscientia odvozené od cum, což znamená ?s?, a scientia, tedy ?znalost, věda?, nás etymologicky přivede na stopu významu slova vědomí jako znalost něčeho, o čem si uvědomujeme, že to víme, nebo zkušenost, o které nositel ví, že je mu vlastní. Všeobecně můžeme říci, že je to schopnost zpřítomnění předmětů a nebo schopnost poznat předměty z vnějšího světa. Existují dva druhy vědomí: reprezentativní (vztahující se na vnější předměty) a reflexivní (vztahující se na sebe samého). Ve vlastním slova smyslu je vědomí čistě lidský fenomén. To znamená, že zaprvé - jednotlivý člověk je schopen představit si vnější svět, zadruhé - vědomí je podstatně stejné pro každého člověka a zatřetí - být si vědom nebo být subjektem obnáší, že existují předměty poznatelné tímto podmětem.

Dějiny filozofie považovaly vědomí za důležitý moment při procesu zobrazení a pochopení věcí. Proto vědomí hrálo svoji roli v různých teoriích poznání. Ale až Descartes ve svých Filozofických meditacích v něm začne vidět samostatné téma pro filozofii. Pro něho se stává vědomí jediným zdrojem jistoty a modelem poznání. Ztotožňuje ho s podstatou osoby, s jejím ego a činí z vědomí hlavní rozměr člověka, jeho vědomostí, jeho mysli a jeho rozumu. Na druhou stranu, David Hume pokládá vědomí za plynutí dojmů jako souhrn zkušeností bez totožnosti nositele a bez charakteru podstaty. Později je pojem vědomí podroben kritice: Nietzsche tvrdí, že vědomí má svůj původ ve společnosti a je třeba odmaskovat to, co se za ním ukrývá v podobě morálního vědomí. Marx udělá z vědomí jen pouhý odlesk ekonomických vztahů a Zikmund Freud ho považuje za plod podvědomí.

Husserl převezme tradici klasickou a Descartovu. Být si něčeho vědom znamená, že vědomí je esenciálně intencionální a že jemu vlastní je zpřítomňovat něco vždy a stále. Vědomí, které by nebylo nasměrováno k nějakému předmětu, by si protiřečilo. Popisuje úmyslnost vědomí z dvojího pohledu na čin: ve vztahu k předmětům a od nich (což odpovídá pojmům nóesis a nóema, oba jako rozměry intencionální nebo vyjevující se člověku).

V případě, že předmětem vědomí jsem já sám, toto vědomí se nazývá sebevědomí, nebo vědomí sama sebe, a pokud se vztahuje na morální hodnoty nebo povinnosti, mluvíme o morálním vědomí, tedy svědomí. Podle scholastické terminologie bylo nazýváno tzv. sinderezí, schopností uplatňování všeobecných mravních principů. Pro svatého Tomáše Akvinského zůstane význam vědomí zúžen na morální rozměr. Považuje ho za činnost lidského rozumu, který ukazuje na morální přímost mravního rozhodnutí, skutku, či jeho opominutí. Je to tedy schopnost posouzení o dobru či zlu, schopnost uskutečnění morálního úsudku a nebo také porozumění, uvědomění si bezpodmínečné mravní povinnosti, které se cítíme zavázáni. Může předcházet činu (a nebo rozhodnutí jestli jednat, či ne!) a v tomto případě cítíme pobídnutí rozumu k činění dobra. Může však následovat mravní skutek, rozhodnutí či opominutí jednání a v tomto případě spočívá v uvážení nebo úsudku rozumu nad daným činem, rozhodnutím nebo opominutím.

Na tomto místě Wojtyla poukáže na jeden rozměr vědomí (a svědomí), který scholastická filozofie neobjevila v plnosti. Ve vědomí se nám nejen jeví předmět, ale i jeho hodnota. Je to právě svědomí, které se nevztahuje na poznání předmětu, ale na poznání mravnosti skutků. Toto přivede moderní myslitele do krize, neboť se zaměří na tento rozměr svědomí a začnou ho považovat za konstitutivní složku lidské osoby. Podle Wojtyly je svědomí součástí toho, co nazýváme praktickým rozumem. Jako sebevědomí se zároveň shoduje s osobitým subjektem, který je svobodný a zodpovědný.

Ve hrubých rysech jsem se zde pokusil o nástin složitosti otázky vědomí a svědomí a různých způsobů jeho pochopení. Snad jen ještě jedna myšlenka, která nás bude provázet v příštím pořadu, a která se týká jednoho konkrétního rozměru morálního vědomí: Svědomí je považováno nejen klasickou filozofií za poslední normu mravnosti. Poslední ve smyslu nejbližší k morálnímu jednání, což obnáší i povinnost dodržovat její příkazy, které se týkají praktické činnosti. Právě proto, že se cítíme povinni poslouchat hlas svědomí, může být považováno za morální princip. Nejedná se však o povinnost subjektivní, ale objektivně založenou na společenském rozměru mravního vědomí.

Zde se naskýtá otázka: Podle čeho rozhoduje svědomí? Co je jeho měřítkem? Svoboda? Pravda? Jeho schopnost úsudku? Řídí se také nějakými normami anebo je samo vytváří? Jinými slovy: Má svědomí tvořivý charakter týkající se ustanovení norem? Je v tomto ohledu svědomí autonomní? Příště se dozvíme odpověď, kterou dal Karol Wojtyla ve svém spisu Osoba a čin.

Připravil J. Brabec