Rádio Vaticana

Na nejstarším ze slavných císařských fór, postaveném padesát let před narozením Krista, Césarem osobně, vznikl v sedmém století, za papeže Honoria I. (625-638) kostel zasvěcený sv. Martině. V některých starých dokumentech má přídomek ?in tribus foris?, protože leží na rozhraní Fora Romana, Césarova a Augustova fóra. Poznáme ho na první pohled. Malebná kopule Pietra da Cortony se stala jednou z dominant nejslavnější archeologické oblasti světa a nepřestává dodnes svědčit o síle genia loci, tradice místa, schopné skrze génia lidské tvořivosti nabírat mnohé významy a smysly.

Kostel sv. Martiny a sv. Lukáše na Foru Romanu ma dlouhou a spletitou historii, jak už to bývá na těchto místech, která zaznamenala hvězdné hodiny naší civilizace. Z prvního středověkého chrámu vycházela procesí do baziliky Sta. Maria Maggiore na hromnice, svátek ustanovený papežem Gelasiem (492- 496) už na konci 5. století. V roce 1588 Sixtus V. přidělil kostel akademii sv. Lukáše, která působila zároveň jako konfraternita římských umělců. Právě tehdy přibyla k prastarému zasvěcení také dedikace sv. Lukášovi. Právě jemu totiž tradice připisuje autorství portrétu Bohorodičky. Podle nejstarších svědectví namaloval svatý Lukáš obraz Hodegetrie, P. Marie průvodkyně po cestách, umístěný ve stejnojmenném kostele v Konstantinopoli. Originál ovšem byl zničen při dobývání města roku 1453 Mohamedem II. Musíme mít ovšem na paměti, že středověký pojem originálu byl daleko benevolentnější než dnešní, takže každá kopie, odvolávající se k prototypu, mohla být směle prohlašována za původní obraz. Jistě v tom sehrály svou roli i tehdejší technické a komunikační možnosti, ale vypovídá to také o větší důvěře našich předků k síle zobrazení a k jejich hlubší, bezprostřednější zasazenosti do reality světa vůbec. Proto se s pravými obrazy od sv. Lukáše setkáváme v Evropě na mnohých místech. K nejslavnějším patří kopie ze Sta. Maria Maggiore nebo z kapitolského chrámu Sta. Maria in Aracoeli, ale kopii Lukášova obrazu najdeme také třeba v Národní galerii v Praze. Z Říma ji měl přivést císař Karel IV. a přestože přinejmenším rám obrazu patří po formální stránce k okruhu Mistra třeboňského oltáře, doprovázela jej pověst originálu. Karel prý nechal kopii v Římě a originál si odvezl.

Ještě o stupeň složitější je to s historickou dokumentací světice, k níž se vázalo původní založení chrámu, sv. Martiny. Tradice říká, že zemřela mučednickou smrtí za císaře Alexandra Severa v první polovině 3. století (222-235). Římské martyrologium ji připomíná ke dni 30. ledna a některé další kodexy stanovují její dies natalis na 1. ledna. Nicméně svatopisci považují za první doložené datum právě až dedikaci našeho kostela v druhé čtvrtině 7. století. Příběh její mučednické smrti, tzv. Passio, nepovažují za příliš věrohodný, protože připomíná řecké vyprávění o sv. Tizianě. Podle něj Martina byla jáhenkou a dcerou bohatého měšťana. Během pronásledování křesťanů byla nucena obětovat bohu Apolónovi. Když se ale přiblížila k soše, padla nejen modla, ale zemětřesení zničilo také celý jeho chrám a v ruinách pohřbilo jeho kněze a služebníky. Totéž se pak opakovalo i v Artemidině chrámu. Světice pak byla mučena nejrůznějšími způsoby. Živly jí ovšem vycházely vstříc ? a tak nezbylo, než ji zprovodit ze světa lidskou rukou. Nakonec tedy byla sťata. Jakkoli jsou dnešní archeologové a hagiografové skeptičtí, co do věrohodnosti zpráv o sv. Matině, přinejmenším dvakrát v dějinách máme zprávy o nálezu jejího těla. Poprvé v 11. století a podruhé v roce 1634. Právě toto datum je pro vznik dnešní stavby zásadní. Toho roku byl totiž zvolen do čela římské Akademie sv. Lukáše vynikající malíř a ? jak se ukázalo ? nikoliv zanedbatelný architekt, Pietro da Cortona. Už na začátku dvacátých let 17. století, během krátkého pontifikátu Řehoře XV. (1621-23), usiloval o přestavbu kostela římských umělců. Až v roce 1634 ovšem získal souhlas s tím, že v podzemí kostela vybuduje na vlastní náklady pohřební kapli pro svou rodinu. Během prací na kryptě našli dělníci nejen tělo sv. Martiny, ale také dvou dalších mučeníků Konkordia a Epifania. Objev vzbudil senzaci a do celé akce se zapojil také papež Urban VIII. Pietro da Cortona byl ovšem malířem velmi žádaným a práce na budování chrámu se kvůli tomu značně protáhla. Kostel byl vysvěcen až v roce 1650 a na jeho dokončení se pracovalo až do 70. let 17. století.

Kostel sv. Martiny a sv. Lukáše patří mezi vrcholná díla římské barokní architektury. Rozvržen je na půdorysem řeckého kříže. Cortona odhlečil pilíře centrální kupole motivem volných sloupů a ve střídmé bílé barvě rozehrál hru světel a stínů, v bohatě profilovaných kladích, v nikách, v klenebních i v rytmu pilastrů a sloupů jónského řádu. Mistrnou variantou na ranější dvouetážové fasády renesance a raného baroka je průčelí kostela. Křivka průčelí naznačuje vnitřní tvar vstupního ramene kostela, ale architekt s ní pracuje dále: modeluje první etáž plnými tvary sloupů a vylehčuje horní použitím pilastrů, rozkládá tvar do plochy a po stranách ho zatězuje pilíři se zdvojenými pilastry. Originálně řeší také kupoli, jejíž malebné tvary nezapřou malířské školení tvůrce.

Uvnitř kostela, přístupného bohužel jen zřídkakdy při návštěvách organizovaných římskými památkáři, najde návštěvník hotové muzeum barokního umění i náhrobky řady umělců. Oltář v pravém rameni kostela je například zasvěcen sv. Lazarovi. Objednal ho Lazzaro Baldi, který zároveň namaloval oltářní obraz a poblíž něho byl také pohřben. Po pravé straně oltáře, kde se sestupovalo do Cortonovy kaple, najdeme reliéf Extáze sv. Máří Magdalény od Alessandra Algardiho. Ten je také autorem dalších reliéfů v podzemích kostela. Zobrazují Pietu, a pak terakotové reliéfy obou dalších mučeníků nalezených se svatou Martinou ? Epifania a Concordia ? věnované autorem jako akt osobní zbožnosti.

Autorem plátna hlavního oltáře je učitel Caravaggiův, Antiveduto Grammatica ? jde ovšem o kopii slavného Raffaelova zobrazení sv. Lukáše malujícího P. Marii. Sochu titulární světice, sv. Martiny, provedl v roce 1635 sochař Nicola Menghini. Patronát nad kaplí v levém rameni kostela získal Carlo Fontana, další věhlasný architekt a svého času také předseda Akademie. Oltářní obraz Nanebevzetí P. Marie se sv. Sebastiánem je dílem Sebastiana Concy, který je v kapli rovněž pohřben. V kostele najdeme také epitafy architektů Girolama Rainaldiho nebo Giovanniho Battisty Soriy.

Výsadní místo v kryptě kostela si ovšem vyhradil pro sebe architekt Pietro da Cortona. Svůj um a svou dovednost ovšem neinvestoval do vlastního mauzolea, nýbrž ke cti sv. Martiny, v jejimž sousedství chtěl on a jeho rodina očekávat vzkříšení těla.

Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma