Americká rezidence ve Vídni je obrovská vila uprostřed anglického parku. Polohou, velikostí a vybavením přece jen trochu zůstává za americkou rezidencí v Praze, někdejší Petschkovou vilou v Dejvicích, kterou jsem poprvé navštívil v roce 1992, ještě jako místopředseda Federálního shromáždění. Všechno bylo tehdy ve znamení euforie ze svobody. Byl 4. červenec, v zahradě hrál
big band šesté flotily amerického námořnictva z Neapole skladby Glenna Millera. Taková asi byla nálada, představuji si, když přijeli Američané do Plzně v roce 1945. Bylo tam neskutečné množství lidí, kteří pojídali hamburgery a pili nízkostupňové pivo, ústa si utírali ubrousky se
stripes and stars, a připadali si velmi svobodní a velmi důležití. Soudím tak podle sebe.
Ve Vídní mě při jedné z návštěv v roce 1995 zaujala mosazná tabulka uvnitř budovy rezidence, která hlásala, že v této budově se sešli v roce 1961, uprostřed studené války, která neměla daleko k válce skutečné, legendární americký prezident John Fitzgerald Kennedy se sovětským vůdcem Chruščovem k politickým rozhovorům o zmírnění napětí. Jak známo, vlídná Chruščovova tvář klamala, proces uvolňování byl jen zdánlivý a vyvrcholil kubánskou krizí v roce 1962.
Americkou velvyslankyní ve Vídni byla v letech mého působení (1993-98) Swanee Huntová. Povoláním umělkyně, malovala, fotografovala a hrála dobře na klavír, dcera ropného magnáta z Texasu, který ve volební kampani podporoval prezidenta Clintona. Nominace paní Swanee pak byla odměnou za podporu. Tak už to v americké diplomacii chodí: nominace velvyslanců jsou politické, týmy ambasád jsou profesionální a specializované. Manžel paní velvyslankyně byl dirigent Charles Ansbacher, který byl ve Vídni, hlavní světové metropoli klasické hudby, nepochybně šťasten. Úkolem paní Swanee bylo pořádat společenské podniky, kterých bylo do roka snad víc než je v něm dní. Na diplomacii měla lidi.
Nezapomenutelné zůstanou nejméně tři z těchto společenských podniků. Adventní večírek v roce 1995: Honzíkovi je pět let, začíná se učit hrát na osminové housličky. Už jsme na chodbě, na odchodu do garáže, nesu si housle a Honza se ptá:
- A kde mám já housle?
- Ty chceš také hrát?
- Chci.
Tak se vracíme pro jeho housličky. U Američanů se hraje a zpívá. Písně a koledy nejrůznějších národů. Honzovy maličké housličky způsobily rozruch. Když přišla řada na nás, paní Swanee postavila Honzu na klavír, aby ho bylo vidět. A Honza statečně tahá smyčec na struně G, vytvářeje tím působivý dudácký doprovod k melodii koledy Nesem vám noviny, kterou hraji já. Úspěch bouřlivý. Honza tak zpyšněl, že pak svým o málo straším bratrancům říkal, aby se vytáhl:
- Že nevíš proč mám červený pas?
- ???
- Protože jsem diplomat.
A skutečně: s dobře naladěným géčkem byl toho večera diplomatem par excellence.
Svátek svatého Valentýna, svátek zamilovaných. Písemný pokyn k pozvánce od paní Swanee zněl: přijďte všichni v červeném nebo alespoň s nějakým červeným doplňkem. A přineste nejméně jednu píseň vašeho národa o lásce. Coby blbec zvyklý poslouchat jsem to vzal naprosto vážně a jednu noc ? skoro celou - jsem se trápil s překladem mé oblíbené moravské Za tú horú za vysokú. Do angličtiny. Tušil jsem, že česky by se to nikdo nenaučil. Ten překlad zněl asi takto:
Over mountain, over hill´s heights:
there´s my darling with nice dark eyes...
Druhou sloku jsem považoval za obzvlášť zdařilou:
I would go there, road is not right:
raining on day, dark in the night...
Nevím, nakolik je to anglické, ale zato je to naprosto věrné. K tomu jsem napsal dvojhlasně noty, v tónině G-dur, aby to každý vyzpíval. To vše jsem poslal zavčas paní Swanee. Ukázalo se, že pro reprezentaci tehdy značně zánovní České republiky to bylo dobře. Paní Swanee to měla v den svatého Valentýna nastudované na klavír, všichni hosté, kteří byli ochotni zpívat, a bylo jich hodně, dostali noty i s texty, naučili se to a bravurně provedli. Toho večera tam kromě mě přispěl ještě jeden blbec zvyklý poslouchat, argentinský kolega, který poslal Bessa me mucho.. A to nám také šlo. Pak už jen paní Swanee, s jejími americkými evergreeny, které si připravila, protože si to všechno vymyslela. Tak se Česká republika stala alespoň toho večera - vedle Argentiny a Spojených států - hudební supervelmocí ...
Když jsem v roce 1997, po povodních na Moravě, vystupoval na benefičním koncertě s houslemi s kapelou, která doprovázela Jožku Černého, vstoupil jsem na pódium v české škole ve Vídni a lidé začali tleskat. Bianco šek. Řekl jsem jim naprosto vážně:
- Vážení přátelé, domníváte-li se, že na tyto housle budu hrát, musím vás zklamat: Budu hrát. -
Historku o anglické verzi Za tú horú jsem Jožkovi po koncertě vyprávěl. Myšlenka, že by tuto krásnou a jeho srdci zvlášť blízkou píseň mohl někde v zahraničí zpívat v angličtině, se mu velice zalíbila. Tož jsem mu slíbil, že mu text pošlu. Běda: Mám to zahrabané v některé z dvaadvaceti beden, které jsem přivezl z Vídně v roce 1998 a dosud nevybalil. A tak bude muset Jožka Černý ještě počkat. Snad to někdy vybalím.
Recepce ke Dni nezávislosti čtvrtého července: Projev paní Swanee. Aby zamluvila svoji neznalost jazyků, uvádí jej slovy:
- Lidé, kteří ovládají tři jazyky jsou trilingvní. Ti, kteří ovládají dva jazyky jsou bilingvní. A ti, kdo umí jen jeden jazyk, jsou Američané. ?
Není to vždy pravda, ale dosti často ano: nač se učit cizím jazykům, když angličtina má tak široké použití. Jako vtipu tomu nelze už vůbec nic vytknout.
A zase hamburgery, lampiony, nízkostupňové pivo, ubrousky se stripes and stars, big band, tentokrát nikoli z Neapole, pak pauza, kdy čten text slavnostního projevu prezidenta a nakonec paní Swanee řídí pěvecký sbor složený z amerických ambasádníků a tklivý zpěv Amazing grace...
Jsou skvělí, tihle Američané, a máme se od nich co učit. Většinou jsou až dojemně idealističtí, hraví, upřímní, bezelstní a otevření jako děti. A to je dobře, vždyť je psáno: Nebudete-li jako maličcí, nevstoupíte do království nebeského ...
Další články z podrubriky Ze zápisníku diplomata
odeslat článek
vytisknout článek
