Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. II. Vatikánský koncil a jeho správná interpretace byly hlavním tématem promluvy Benedikta XVI. k členům Římské kurie. K prvnímu setkání Papeže s jeho nejbližšími spolupracovníky došlo u příležitosti tradiční výměny vánočních přání. Jménem účastníků pozdravil Svatého otce kardinál Angelo Sodano, děkan kardinálského sboru. Jak je zvykem, papež na něj odpověděl projevem shrnujícím nejdůležitější události ze života církve za uplynulý rok.

?Mám na mysli především smrt našeho milovaného Svatého otce, Jana Pavla II., kterou předcházela dlouhá cesta utrpení a postupné ztráty hlasu. Žádný papež nám nezanechal tolik textů jako on. Žádný dřívější papež neměl možnost navštívit celý svět - jako on - a mluvit přímo k lidem všech kontinentů. Jeho údělem však byla nakonec cesta utrpení a mlčení. Nezapomenutelná zůstane Květná neděle, kdy poznamenán utrpením, s olivovou ratolestí v ruce, uděloval z okna požehnání Krista směřujícího ke kříži. Pak jsme viděli, jak se ve své soukromé kapli, s křížem v rukou , účastnil křížové cesty v Koloseu, kde mnohokrát sám vedl procesí a nesl kříž. A nakonec tiché požehnání o Velikonoční neděli, ve kterém navzdory vší bolesti probleskoval příslib zmrtvýchvstání, věčného života. Svatý otec nám dal svými slovy i činy velké věci. Neméně důležitá je ale lekce, kterou nám dělil z katedry utrpení a mlčení.?

Benedikt XVI. připomněl také úvahy Jana Pavla II. o konečném vítězství Božího milosrdenství nad utrpením a zlem ve světě, z jeho poslední knížky ?Paměť a identita?.
Dále věnoval pozornost událostem, ve kterých přebíral štafetu po svém předchůdci, jako byl Světový den mládeže v Kolíně nad Rýnem, Synod biskupů o eucharistii a Rok Eucharistie. Vyjádřil při tom radost nad tím, že církev znovu odkrývá význam eucharistické adorace:

?S pohnutím sleduji, jak se všude v církvi probouzí radost z eucharistické adorace a projevují se její plody. V období liturgické reformy se na mši svatou a na adoraci mimo ni pohlíželo jako na skutečnosti, které si protiřečí: Eucharistický chléb nám nebyl dán proto, abychom nad ním rozjímali, ale abychom ho jedli, zaznívalo v obvyklé námitce. Zkušenost modlitby v Církvi nicméně ukazuje na nesmyslnost podobné kontrapozice. Už Augustin říkal: ?Nikdo nejí toto tělo, aniž by ho nejprve adoroval;.... hřešili bychom, kdybychom se mu neklaněli? (srv. Enarr. In Ps 98,9 CCL XXXIX 1385). Ve skutečnosti v Eucharistii nepřijímáme jednoduše nějakou věc. Eucharistie je setkáním a spojením osob. Ovšem onou osobou, která nám vychází vstříc a touží spojit se s námi, je Syn Boží. Takové spojení může nastat jedině na způsob adorace. Přijímat Eucharistii znamená klanět se Tomu, kterého přijímáme.?

V osobním setkání s Kristem spočívá také základ sociálního poslání církve. Právě v něm boříme bariéry, které nás dělí od našich bližních, pokračoval Benedikt XVI. v poselství k členům římské kurie. Druhou část své promluvy věnoval Papež reflexi nad poselstvím II. Vatikánského koncilu, od jehož skončení letos uplynulo 40 let.

?Toto výročí vzbuzuje otázky: Jaký byl výsledek koncilu? Byl přijímán správným způsobem? Co bylo v recepci koncilu dobré a co naopak nedostačující nebo pochybené? Co ještě zbývá udělat??

Benedikt XVI. konstatuje, že přijetí Koncilu bylo v mnoha částech církve nelehké. To ovšem není nic nového. Svatý otec cituje výroky sv. Bazila, který po Nicejském koncilu přirovnal situaci církve k námořní bitvě uprostřed bouře. Na otázku, proč přijetí koncilu doposud probíhá s mnoha obtížemi, Svatý otec odpovídá:

?Všechno totiž záleží na správné interpretaci Koncilu nebo ? jak bychom dnes řekli ? na správné hermeneutice, správném klíči k jeho čtení a k aplikaci. Problémy v přijímání koncilu mají počátek ve sporu dvou protichůdných hermeneutických výkladů, které se mezi sebou přely. Jeden byl příčinou zmatku, druhý potichu, ale stále viditelněji, přinášel plody. Na jedné straně stojí interpretace, kterou bych nazval ?hermeneutika diskontinuity a zlomu? ? která se nezřídka těší sympatiím sdělovacích prostředků a částečně i moderní teologie. Na druhé straně je ?hermeneutika reformy?, obnovy v kontinuitě jednoho a téhož subjektu ? Církve, kterou nám daroval Pán; je to subjekt, který roste v čase a rozvíjí se, přestože zůstává stále týž, jediný Boží lid na cestě.?

První způsob výkladu koncilu hrozí zaváděním roztržky mezi ?předkoncilní církví? a ?pokoncilní církví?. Vidí v textech koncilu kompromisy obsahující neužitečné věci. Volá po následování ducha koncilu, kterého spatřuje mezi řádky publikovaných dokumentů, a odtud odvíjí nové uspořádání, novou konstituci církve. To s sebou přináší řadu otázek: jednak po definici takto široce pojatého ducha koncilu, ale i po autoritě, která by novou definici zaštítila, protože ?základní konstituce Církve pochází od Pána? ? říká v poselství Římské kurii Svatý otec.
Oproti tomu hermeneutiku reformy v kontinuitě církve jasně představili už papežové Jan XXIII. na začátku koncilu a Pavel VI. při jeho zakončení.

?Program představený Papežem Janem XXIII. byl mimořádně náročný, tak jako je náročná syntéza věrnosti a dynamického rozvoje. Ale kdekoliv se přijetí koncilu řídilo těmito požadavky, rostl nový život a dozrávaly nové plody. 40 let po koncilu můžeme poznamenat, že to, co je pozitivní, je větší a živější, než se zdálo ve vzrušených dobách kolem roku 1968.?

Benedikt XVI. se dotkl také toho, co se často nepřesně charakterizuje jako koncilní ?otevření světu?. Připomněl konflikt církve se současným světem ve věcech jako je radikální politický liberalismus nebo úkoly přírodních věd. Církev inspirovaná Kristovým učením a příkladem křesťanských mučedníků potvrdila na Koncilu princip náboženské svobody, zásadní pro dnešní stát. Není ovšem možné přehlížet vnitřní napětí současného světa, ve kterých církev i v dnešní době zůstává ?znamením odporu.? Ne náhodou právě tak zněl titul, který dal kardinál Wojtyla svým rekolekcím pro Pavla VI a římskou kurii v roce 1976 ? dodal v závěru své promluvy k členům římské kurie papež Benedikt XVI.

(job)