Velmi důležité místo ve velké eucharistické modlitbě, neboli v anafoře nebo mešním kánonu, patří anamnézi. Je to slovo řeckého původu, které znamená ?připomínka? nebo ?vzpomínka? a označuje modlitbu připomínající Kristovu smrt a zmrtvýchvstání, kterou celebrant vyslovuje po proměňování. V různých formách se objevuje ve všech liturgiích křesťanského východu a západu. Například v první eucharistické modlitbě, nazývané římský kánon, kněz říká: ?Proto na památku požehnané smrti, slavného vzkříšení a nanebevstoupení tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, obětujeme, Bože, ke tvé slávě my, tvoji služebníci i tvůj svatý lid, dar z tvých darů, oběť čistou, oběť svatou, oběť neposkvrněnou: svatý chléb věčného života a kalich věčné spásy.?
V anamnézi nejde jen o památku na dávno minulé události, od kterých nás dělí dva tisíce let. Za anamnézi, tedy ?památku?, bychom mohli označit celou Eucharistii ? ve shodě s Kristovými slovy při poslední večeři: ?To čiňte na mou památku (Lk 22, 19; 1 Kor 11,24-25) ? což zní řecky: eis tēn emēn anámnēsin. Tato ?památka? zpřítomňuje účastníkům liturgie to, co Bůh učinil pro jejich spásu. Eucharistická připomínka spasitelného působení Boha, je pro dnešního člověka stále aktuální. Oběť, kterou Syn Boží přinesl svému Otci na Kříži, se obnovuje při každé mešní liturgii. Když se jí účastníme, můžeme oběť kříže znovu prožít.
Za anamnézi můžeme označit také židovskou paschální večeři, která připomíná nejdůležitější události dějin vyvoleného lidu, jež mají zásadní význam jak pro jeho národní svébytnost, tak pro samotnou existenci tohoto národa v dějinách ? totiž vyjití Izraelitů z egyptského otroctví. Je to událost stále aktuální. Vyjadřuje to jeden z textů recitovaných při paschální večeři: ?V každém pokolení ať každý člověk pamatuje, že on sám vyšel z Egypta? (Ex 13,8). Nejen naše otce zachránil, ten, který je Svatý ? ať je požehnán ? ale také nás zachránil spolu s nimi, jak bylo řečeno: ?Ale nás odtamtud vyvedl, aby nás uvedl sem a dal nám zemi, kterou přísežně přislíbil našim otcům?. (Dt 6,23) ? a po těchto dvou citacích z exodu, tedy 2. knihy Mojžíšovy, a z Deuteronium, čili 5. knihy Mojžíšovy, paschální Haggada pokračuje: Proto musím děkovat, oslavovat, velebit, chválit, vyvyšovat, ctít, dobrořečit a prokazovat poctu Tomu, který prokázal všechny tyto divy našim otcům i nám samým. Vyvedl nás z otroctví do svobody, ze smutku do radosti, z nářku do svátečního dne, z temnoty do jasného světla, z područí do spásy?.
Haggada připisuje uvedený text Gamalielovi, kterého označuje čestným titulem Rabban, to znamená ?náš učitel?. Poprvé byl tento titul udělen Gamalielovi Staršímu. Je to postava známá nejen z židovských pramenů, ale také z Nového zákona. Ve skutcích apoštolským čteme, že tento učitel zákona, kterého si vážil všechen lid, vymohl na veleradě propuštění apoštolů (Sk 5,34-40) a že byl v Jeruzalémě učitelem sv. Pavla (Sk 22,3). Titul Rabban dostalo v Písmu i několik dalších znalců zákona, nosících jméno Gamaliel ? jeho potomkům. Mnoho badatelů ale má za to, že právě Gamaliel Starší je autorem slov, která Židé opakují rok co rok při paschálním stolet. To by znamenalo, že je můžeme datovat právě do doby Krista a apoštolů.
Jestliže židovská paschální hostina představuje účast na událostech vyvedení z Egypta, které se při ní připomínají, o to víc je srozumitelné, proč Pán Ježíš vybral právě tento svátek mojžíšovského náboženství k poslední večeři. Eucharistie nám dává podíl na událostech utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Krista. Dovoluje nám účastnit se jeho oběti na kříži. Můžeme tedy říci, že křesťané, kteří se účastní Eucharistie se jakýmsi způsobem přenášejí na Kalvárii, stojí pod křížem spolu s Marií a dalšími lidmi, kteří zůstali věrní Ježíšovi až do konce. Stojí také před Jeho prázdným hrobem spolu s ženami, které tam přišli, aby pomazali tělo Ukřižovaného vzácnými mastmi, a nenalezly ho ? ale uslyšeli radostnou zprávu, že Pán vstal z mrtvých. Není náhodou, že při velké eucharistické modlitbě se vždy spojujeme se společenstvím svatých ? a zvláště s Matkou Boží a s apoštoly, tedy právě se svědky Kristovy smrti a zmrtvýchvstání. Během mše svaté totiž tajemným způsobem sdílíme jejich zkušenost.
Přeložila Johana Bronková
Další články z podrubriky Společné dědictví aneb Židovské kořeny eucharistie
odeslat článek
vytisknout článek
