Velká eucharistická modlitba, zvaná též anafora nebo kánon mše svaté ? jak na Západě, tak i na Východě začíná vždy úvodním dialogem. Také ten má analogie v biblické a židovské tradici.
Ve Starém Zákoně začíná úvodem toho druhu kající liturgie, o které čteme u Nehemiáše. Prosebné modlitbě za smíření předcházejí slova levitů:
?Povstaňte, dobrořečte Hospodinu, svému Bohu, po všechny věky. Ať dobrořečí tvému slavnému jménu, vyvýšenému nad každé dobrořečení a chválu.? (Ne 9,5).
Vyznavači judaismu po skončení každého jídla vyslovují děkovnou modlitbu zvanou Birkàt ha mazòn ? požehnání po jídle. Pokud ke stolu zasednou nejméně tři dospělí muži, předchází jí zimùn ? úvodní dialog, vyzývající k modlitbě. ?Dospělý, mužem? se míní plnoletost v nábožensko-právním smyslu. To znamená musí završit 13. rok věku a absolvovat obřad bar micvà, tedy náboženskou iniciaci, při které poprvé na veřejnosti přečte fragment Tory a stane se tak právoplatným členem židovské obce. Přítomnost tří takových lidí dovoluje, aby se jeden z nich, jako vedoucí modlitby, obracel k ostatním oficiálním způsobem. Vyzývá je: ?Pánové, dobrořečme,? a ostatní odpovídají ?Dobrořečeno budiž jméno Hospodinovo nyní i na věky.? Předsedající opakuje tatáž slova a dodává. ?S dovolením mých mistrů a pánů, dobrořečme Tomu, z jehož vlastnictví jsme se sytili.? Ostatní odpovídají: ?Dobrořečme Tomu, z jehož vlastnictví jsme se sytili a díky Jehož dobrotě žijeme.? Předsedající opět zopakuje jejich slova a dodává: ?Požehnaný je On a požehnané je Jeho jméno,? a pak pokračuje delší děkovnou modlitbou.
Pokud k jídlu zasedá nejméně deset v náboženském smyslu plnoletých Židů, jejich počet dosahuje minjàn, tedy quorum nezbytné k veřejné bohoslužbě. Společná modlitba v tom případě nabývá charakteru liturgie slavené v právoplatném náboženském shromáždění. Jejím místem nemusí být k tomu určená synagoga. Postačí obyčejný dům. Tehdy se v citovaných výzvách na počátku modlitby třikrát připomíná přímo Elohejnu ? tedy ?náš Bůh?. Říká se: ?Požehnaný je náš Bůh. Dobrořečme našemu Bohu za to, že jsme jedli z toho, co Patří Jemu.?
Podobně jako po každém jídle, se dialog s výzvami k modlitbě objevuje v obřadu paschální hostiny. Zahajuje se po vlití vína do třetího rituálního kalichu. Pokud mezi přítomnými nejsou tři nábožensky plnoletí Židé, předsedající ho musí vynechat a přistupuje okamžitě k děkovným modlitbám. Ty totiž v žádném případě vypustit nelze.
Kristus ustanovil Eucharistii při paschální večeři, ke které zasedl s dvanácti apoštoly. Počet dospělých mužů tedy dosahoval a dokonce překračoval quorum požadované k tomu, aby mohli být uznáni za plnoprávné liturgické shromáždění. A tedy je to počet dovolující, aby účastníci zahajovali díkuvzdání úvodním dialogem. Proto je možné považovat dialog před prefací za dědictví poslední večeře.
Zároveň ovšem tento eucharistický dialog překračuje své starozákonní a židovské vzory. Dobře ho známe z liturgie římské církve, kde začíná slovy kněze: ?Pán s vámi?, na které věřící odpovídají ?I s tebou?. V latině i v překladech do většiny národních jazyků zůstal doslovný překlad ?I s tvým duchem?. Otcové církve v tzv. mystagogických katechezích uvádějících do liturgie vidí v této liturgické formulaci něco víc, než pouhou odpověď ?I s Tebou?, totiž odvolání se k milosti Ducha svatého, kterou knězi vyprošují věřící. V mnoha východních liturgiích ? v syrských, byzantských a arménských ? jsou prvním pozdravem v onom dialogu, na místě ?Pán s vámi?, slova, která se dostala také do obnovené římské liturgie po II. Vatikánském koncilu ? i když ne před prefací nýbrž hned na počátku mše svaté. Pocházejí ze závěrečné kapitoly 2. listu sv. apoštola Pavla Korinťanům: ?Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Otcova a společenství Svatého Ducha, ať je s vámi se všemi? (2 Kor 13,13). Ve shodě s novozákonním zjevením, křesťanský východ připomíná před prefací trinitární rozměr Eucharistie: ?Syn Boží, přítomný díky Duchu Svatému, se obětuje Otci.?
V eucharistických liturgiích na Východě i na Západě dále následuje výzva: ?Vzhůru srdce?. V syrské a v arménské tradici je na tomtéž místě řeč o povznesení mysli. Konec konců představa vzepjetí srdce nebo mysli k Bohu se často objevuje v mystice, jak v křesťanské tak i v židovské. Na tuto výzvu odpovídají většinou stejně jako v římské liturgii: ?Pozvedáme je k Pánu?. Chaldejská tradice, hluboce zakořeněná v kultuře Blízkého Východu, má bohatší formulace, jakoby přímo vzaté ze Starého Zákona a z židovských modliteb: ?K Tobě, Bože Abrahámův, Izákův a Jákobův, Králi slávy.?
Pro různé tradice Východu a Západu jsou společná také slova kněze: ?Vzdávejme díky Hospodinu, našemu Bohu? a odpověď ?Je to důstojné a spravedlivé.? Byzantská tradice opět obohacuje odpověď připomínkou tajemství nejsvětější Trojice: ?Je důstojné a spravedlivé klanět se Otci a Synu a Duchu Svatému, Trojici jedné podstaty a nerozdílné.? Církevní otcové napomínají, že ono ?povznesení srdce k Bohu? má trvat po celou eucharistickou modlitbu.
Přeložila J. Bronková
Další články z podrubriky Společné dědictví aneb Židovské kořeny eucharistie
odeslat článek
vytisknout článek
