Před několika dny Obvodní soud pro Prahu 1 znovu rozhodl ve věci určení vlastnického práva ke katedrále sv. Víta na Hradčanech v Praze. Rozhodl podle práva, neboť zjistil, že úkon, kterým byla katedrála v roce 1954 věnována ?všemu lidu? je právně zmatečný a proto dle práva trvá předchozí stav, tedy katedrála je ve vlastnictví římsko katolické církve. Celkem očekávaně se ozvaly obvyklé protestní hlasy, argumentující proti soudnímu rozhodnutí ve dvojím smyslu. Jednak byl akcentován význam katedrály pro české dějiny a českou státnost, s tím, že památka tohoto druhu by neměla být v majetku pouze církve a že nárok na ní mají i nevěřící občané. Pražský arcibiskup, kardinál Miloslav Vlk na tato tvrzení velmi přesvědčivě odpověděl, že potvrzení vlastnických práv církve ke katedrále nic nemění na tom, že jako památka či symbol státnosti bude v ideálním vlastnictví všech občanů. Církev nebude katedrálu zavírat pro nevěřící, nebude rušit hroby českých panovníků, nebude odstraňovat symboly českého království a české státnosti, které jsou součástí výzdoby české katedrály. I jako historický symbol je katedrála symbolem těch českých dějin, ve kterých církev a pražské arcibiskupství sehrály významnou roli a jako všechny historické subjekty má nárok na respektování svých práv. Na druhé straně pak se ozvaly hlasy tvrdě proticírkevní, dokládající, že výuka historie v duchu vulgarizovaného marxismu byla alespoň u části české společnosti překvapivě úspěšná. S těmito hlasy je těžko polemizovat, spíše by bylo jejich původce odkázat k přečtení příslušné literatury a doplnění vzdělání.
V souvislosti s katedrálou se ozvala polemika i o financování záchrany církevních památek vůbec. Zatímco v případě katedrály byl vznášen nárok i nevěřící na tuto stavbu, v případě dalších kostelů naopak je tvrzeno, že nevěřící nemají prostřednictvím dění přispívat na údržbu kostelů, které jsou v církevním majetku. Stát ovšem nepřispívá na tyto stavby protože jsou v majetku církve, ale protože jde o historické památky. Dle platného zákona stát podporuje všechny vlastníky památek při jejich péči o zachování děl kulturního dědictví a jeho využívání v souladu s původní funkcí, mimo jiné i finančními příspěvky. V případě církevních památek je situace o to komplikovanější, že současný stát jako nástupce předchozího režimu je velkým dlužníkem. Minulý režim totiž vyvlastnil všechny zdroje na údržbu církevních památek a převedl na sebe všechna patronátní práva a povinnosti. Zdroje využíval k jiným účelům a patronátní povinnosti po čtyřicet let neplnil. Každá nemovitost ponechaná tak dlouho bez údržby se přiblíží havarijnímu stavu. Třeba přiznat, že toto zanedbání nepostihlo všechny stavby. Přibližně pětina kostelů byla i za minulého režimu opravena a často velmi dobře a náročně restaurována. Nicméně zbývá velká většina staveb ve špatném stavu. Je jistě nespravedlivé chtít po současném vlastníkovi ? kterému ani nebyly vráceny původní zdroje financování údržby ? aby odstranil toto zadlužení. Není to ani v jeho reálných možnostech, byť se částečně na financování oprav realizovaných po převratu podílel a podílí. Majetek, který představuje vlastnictví kostelů nemá totiž charakter bohatství, které by přinášelo další zisky (jako kupř. továrny, pole, lesy či cenné papíry), ale charakter svěřenectví, skutečnosti kterou je třeba uchovat, o kterou je třeba pečovat a která finanční prostředky nepřináší, nýbrž odčerpává. To, že se církev po převratu znovu uvázala v držení těchto staveb je mimo jiné i důkazem její kulturní zodpovědnosti. Zavázala se totiž k péči o množství staveb které z hlediska svého aktuálního fungování vlastně nepotřebuje. Na druhé straně zachování těchto staveb v české krajině je významným kulturním a historickým svědectvím ? mimo jiné i významu a působení církve v českých dějinách.
Představa, že člověk, který bezprostředně nevyužívá památku (kupř. nevěřicí kostel, nebo člověk z města zámek na venkově a pod.) by se neměl zajímat o její záchranu odporuje principům moderní památkové péče. V období jejího vzniku ve Francii vyjádřil její hlavní devizu Victor Hugo následovně: ?Užitek z památky patří vlastníkovi, její krása náleží všem.? A právě nárok všech na zachovány krásy památek zajišťuje moderní stát prostřednictvím památkové péče i systémem přidělování finančních příspěvků. Kulturní profil životního prostředí, ve kterém památky hrají významnou roli, je podstatnou hodnotou lidského života v přítomnosti a doufejme že bude i v budoucnosti.
Připravil prof. Mojmír Horyna
Prof. PhDr. Mojmír Horyna (nar. 1945)
Vystudoval dějiny umění na FFUK v Praze, ve Štýrském Hradci a ve Vídni. V letech 1972-87 pracoval ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze. V letech 1988-90 působil v Národní galerii v Praze. Od roku 1990 přednáší na FFUK a v posledních letech (od roku 2000) je tamtéž ředitelem Ústavu pro dějiny umění. Od roku 2003 přednáší také na Ústavu pro dějiny křesťanského umění na KTF UK. Věnuje se především dějinám umění novověku a stále častěji také teorií a filosofii umění. Mimo jiné je členem diecézních rad biskupství v Litoměřicích a v Plzni.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
