Rádio Vaticana

Eucharistie řecky znamená ?díkuvzdání?. V semitských jazycích ? jako je hebrejština nebo aramejština ? slovo ?děkovat? má stejný slovní základ jako ?vyznávat?. V hebrejštině je to kořen jadà. Od něho odvozené slovesné tvary hodà a hitvaddà mohou vyjadřovat ? podle kontextu ? představu vyznávání, slavení nebo díkuvzdání. V Nehemiášově knize najdeme popis kající liturgie. Čteme tam, že Izraelité vyznávali své hříchy, a hned potom vyznávali se a klaněli se Hospodinu (Ne 9,2-3). V překladech tohoto textu se obvykle dvakrát užívá slovo hitvaddà ?vyznávat.? V obou případech se vztahuje k hříchům, ale stejně dobře by bylo možné tento obrat překládat jako: oslavovali Hospodina a klaněli se mu. Dodejme ještě, že ze stejného slovního základu pochází také slovo todà ? ?děkuji?, v současné hebrejštině.

Stejný jev terminologického souběhu ?vyznávání? a ?díkuvzdání? se objevuje i v aramejštině, a to i v jejím syrském dialektu, užívaném v křesťanských liturgiích chaldejského, antiochijského a marockého obřadu. V eucharistických modlitbách těchto liturgií se nejednou setkáváme se slovem audi ? odpovídajícím hebrejskému hodà ? nebo s podstatným jménem taudita, obě tato slova vyjadřují jak ideu vyznávání, tak díkuvzdávání.
Není pochyb o tom, že slavení Eucharistie, jak ve východním, tak i v západním křesťanství ? je spojeno s vyznáváním se. V každé mši svaté vyznáváme hříchy, ale také vyznáváme víru, a to nejen v Credu, ale abychom tak řekli ?na každém kroku?, téměř v každém slově a gestu liturgie. Děje se to především v eucharistických modlitbách, které jsou v první řadě vyznáváním nebo ještě spíš oslavováním Božích činů, Jeho dobroty a milosrdenství, Jeho velikosti. Liturgie tu v plnosti odráží to, co je příznačné pro Písmo Svaté a co Slovník biblické teologie otce Xaviera Léon Dufoura představuje takto: ?V běžném jazyce se slovo ?vyznání? spojuje nejčastěji se svátostí smíření a se zpovědnicí. To je ovšem druhotný význam tohoto slova a zároveň velmi specifický. Vyznání víry u svatých - jak ve Starém, tak i v Novém Zákoně a v křesťanské tradici ? je především hlásáním velikosti Boha a Jeho spásných činů, veřejné a oficiální vyznání víry v Něho a v Jeho působení. Vyznání víry hříšníka je pravdivé jedině tehdy, když zároveň hlásá svatost Boha.?
S tímto významem slova ?vyznávat? se setkáváme nejen v židovských a křesťanských modlitbách zformulovaných v semitských jazycích ? jako například v již připomenutých syrských liturgiích ? ale také v západní, latinské tradici. Ve IV. eucharistické modlitbě se kněz hned po prefaci modlí: Confitemur tibi, Pater sancte, quia magnus es ? což můžeme doslovně překládat jako: ?Vyznáváme Tobě, svatý Otče, že jsi veliký.? Také v českém misále byla tato pasáž ve shodě s biblickým významem tohoto slova přeložena takto:: ?Děkujeme ti, svatý Otče, a vyznáváme, že jsi veliký...?

Přeložila J. Bronková

Další články z podrubriky Společné dědictví aneb Židovské kořeny eucharistie