Eucharistie je obětí Nové smlouvy ? zpřítomnění jediné novozákonní oběti, totiž oběti kříže, ve které Kristus obětoval Otci sebe sama. Oběti Staré Smlouvy byly přinášeny v jeruzalémském chrámu. Oltář stál na nádvoří pod širým nebem. Obětovala se rituálně zabíjená zvířata nebo pokrmy. Část obětí byla spálena na oltáři a část se jedla. Této hostiny se účastnili jak kněží, tak i věřící, kteří obětovali.
Jeruzalémský chrám stál asi tisíc let. Vybudoval ho král Šalamoun v polovině 10. století před Kristem. V roce 586 před Kristem ho zbořili Babyloňané a o 70 let později, ještě před koncem 6. století, byl obnoven Zorobábelem. Další, daleko kratší přestávka v chrámovém kultu nastoupila v druhém století před Kristem. Helénský panovník Antiochos IV. Epifanes v roce 167 chrám zneuctil a zasvětil ho Diovi Olympskému. O dva roky později Juda Makabejský obnovil kult Jahve, a chrám znovu posvětil. Na konci 1. století před Kristem rozšířil jeruzalémský chrám král Herodes. Práce na přestavbě pokračovaly ještě v Ježíšově době. V roce 70 našeho letopočtu zbořili chrám Římané a to také znamenalo konec chrámového kultu. Od té doby Židé už nikdy nepřinášeli oběti.
V judaismu se říká, že někdejší oběti zastoupily modlitby a dobré skutky. Setkáme se s názorem, že modlitba převyšuje oběť a pohostinnost vůči chudým u stolu činí ze stolu oltář. Židé oplakávají zboření chrámu, postí se 9 dní měsíce Av, který připadá na červenec nebo srpen. Modlí se o navrácení chrámového kultu, očekávají ovšem, že k němu dojde až v mesiášských dobách. Tehdy nebude třeba chrám stavět. Obnoví ho totiž Bůh sám, a na zemi sestoupí z nebe.
Kristus jako pravověrný Žid se chrámového kultu účastnil. Neplnil v něm ale funkci starozákonního kněze, protože patřil do Judova kmene a nikoliv do kmene Levi, ze kterého pocházely rodiny dědící kněžskou hodnost ? třebaže, jak víme, byl příbuzný s rodinou otce Jana Křtitele, kněze Zachariáše, jehož žena Alžběta byla Mariinou příbuznou. Maria a Josef přinesli Ježíše do svatyně jako nemluvně a přinesli s sebou párek hrdliček nebo holoubků, které kněží obětovali. Později - po završení dvanáctého roku života ? přicházel do chrámu na různé svátky. O těchto návštěvách se nejčastěji dočítáme v Janově evangeliu: dvě na Paschu, dvě o Svátku stánků, dále na Chanukku ? připomínající posvěcení chrámu Judou Makabejským a ještě jeden další židovský svátek, který není upřesněn. Kristus často vyučoval na území svatyně, proto v okamžiku kdy byl zatčen v Olivové zahradě mohl říci: ?Denně jsem sedával v chrámu a učil? (Mt 26,55). Když se výběrčí daní ptali apoštolů, zda jejich učitel platí daně, Ježíš přikázal Petrovi, aby hodil udici do moře. V ústech ryby pak našel peníz, kterým zaplatil za sebe i za Něho, aby nedával důvody k pohoršení ? přestože se domníval, že jako Syn Boží platit nemusí (Mt 17,24-27).
Když Pán Ježíš vyháněl kupce z chrámu, přirovnal k němu své vlastní tělo. Řekl: ?Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím? (J 2,19). Ti, kdo ho slyšeli, tehdy nepochopili, že mluvil o chrámu svého těla; učedníci si to uvědomili až po Jeho zmrtvýchvstání (J 2,21-22). Tato slova se vztahují též k Eucharistii, která je přece hlásáním ?zboření chrámu Kristova těla? ? tedy Jeho smrti na kříži a ?obnovy? této svatyně ? tedy zmrtvýchvstání. V eucharistii je přítomné Kristovo tělo, které je místem přebývání Boha na zemi. Můžeme tedy říci, že Eucharistie, sloužená neustále na různých místech na celé zemi, hraje podobnou roli jakou měl ve Starém Zákoně jeden jediný chrám stojící v Jeruzalémě.
Další články z podrubriky Společné dědictví aneb Židovské kořeny eucharistie
odeslat článek
vytisknout článek
