Na dnešní cestě po posvátných místech Říma se vydáme do kostela sv. Eustacha. Skoro každý návštěvník věčného města kolem něj projde. Leží totiž na cestě mezi Panteonem a Piazza Navona. Dal dokonce jméno celé okolní čtvrti. Právě v těchto místech má původ příběh, který po mnoho století putoval od ucha k uchu po celém křesťanském světě. Kdo byl sv. Eustach? Dobře poslouchejte.
Placidus, bohatý a úspěšný generál Trajánových vojsk, byl sice pohan, ale dobrota ho vedla k mnoha skutkům milosrdenství. Jednoho dne se vydal na lov a dostal se na stopu překrásného jelena. Pustil se tedy za ním, když tu náhle jelen vyběhl na vysoké skalisko a obrátil se k němu. Vojevůdce v úžasu strnul. Mezi parohy zvířete totiž spatřil rozzářený kříž s Kristem, který k němu promlouval ?Placide, proč mě pronásleduješ? Jsem Ježíš, kterého ctíš a nevíš o tom.? Po tomto zážitku se Placidus nechal pokřtít spolu se svou ženou Teopistou a syny Teopistem a Agapiem. Sám přijal jméno Eustach. V novém vidění v horách se mu dostalo předpovědi utrpení, které mělo jeho osud přiblížit k příběhu Jobově. Mor ho připravil o služebnictvo i zvířectvo. Zloději rozkradli jeho jmění a ožebračený bojovník se rozhodl utéct do Egypta. Cestou ale přišel o všechno, co mu ještě zbývalo: Kapitán lodě, kterou cestovali, mu vzal manželku, a divoká zvěř mu odnesla syny. Eustach pak žil v osamění a vydělával si na chléb péčí o pocestné.
Pak se stalo, že na hranice římského impéria zaútočili barbaři a císař Traján se rozpomenul na svého vojevůdce. Nechal Eustacha vyhledat a povolal ho do Říma. Placidus ? Eustach se jal verbovat po celém impériu do císařského vojska. Mezi rekluty se dostali i jeho synové, které vesničané zachránili a vyrůstali pak, aniž by věděli cokoliv o sobě navzájem. Díky dobré výchově a robustní postavě je Eustach učinil svými důstojníky. Po vítězném tažení našli oba Eustachovi synové svou matku a posléze se celá rodina shledala. Mezitím ovšem vystřídal Trajána na trůně Hadrián. Eustacha přijal coby vítězného vojevůdce se všemi poctami. Když se ovšem ? kvůli své víře - odmítl účastnit díkuvzdání bohu Apollónovi byl s celou rodinou odsouzen k smrti v cirku. Vyhladovělí lvi se k údivu ovšem všech odsouzenců ani nedotkli. Uvrhli je tedy do rozpáleného bronzového býka. V okamžení zemřeli, ale zůstali netknutí ? žár jim nespálil ani vlas na hlavě. Křesťané pak pohřbili jejich těla. Po Konstantinově míru nad místem jejich pohřbu vznikla kaple, kde se jejich narození pro věčnost (Dies natalis) slavilo 1. listopadu. Později, když se v ten den začal slavit svátek všech svatých, byla připomínka sv. Eustacha přesunuta o den později a když na začátku 11. století vznikla památka věrných zemřelích, vrátil se sv. Eustach k datu 20. září, podle římských evangeliářů z 8. století. sv. Eustach se dostal také do skupiny světců vzývaných jako 14 svatých pomocníků, považovaných za zvláštní přímluvce lidí v nouzi a v nejrůznějších životních obtížích.
Barvité líčení života svatého Eustacha a jeho rodiny patřilo ve středověku k nejpopulárnějším a nejrozšířenějším legendám. Zachovalo se v mnoha verzích ? od řecké a latinské po arménskou, syrskou, slovanskou, ale i v mnoha západních evropských jazycích. Badatelé označili za původní pramen řecký text legendy a obšírně se zabývali rozborem jeho literárních žánrů.
Staršího data než nejstarší písemné záznamy jsou ovšem zprávy o diakonii sv. Eustacha nebo o Eustachově bazilice. Poprvé se objevuje už na počátku 8. století v dokumentech papeže Řehoře II. (715 - 731). Kostel měl přízvisko ?in platana?, mezi platany, protože stál mezi stromy rostoucími na ruinách lázní císařů Nerona a Alexandra Severa. Ještě před Konstantinovskou érou byly diakonie základní správní jednotkou římské církve. Později se z nich vyvinula síť charitativních institucí. Nepřekvapuje proto, že v polovině 8. století je při kostele řeč také o xenodochiu, špitálu a útulku pro poutníky.
Úcta v k mučedníku Eustachovi a jeho rodině se rozšířila v Římě zvláště po nalezení jejich těl za papeže Paskala II. (1099 - 1118). Na konci 12. století Celestin III. (1191 - 1198) kostel zrekonstruoval, do oltáře vložil relikvie a 12. května 1196 vysvětil. Eustachovo jméno převzala nejpozději od 13. století i římská čtvrť v okolí kostela.
Od konce 80. let 17. století pomýšlela kapitula od sv. Eustacha na přestavbu kostela, zchátralého i vinou opakovaných záplav a vysoké vlhkosti. Ze středověké trojlodní baziliky nezůstalo až na kampanilu z 11. století dohromady nic. Z konce 17. století se zachovalo několik projekčních variant na přestavbu. Jedna z nich snad z ruky synovce Francesca Borrominiho, Bernarda. Žádná ale zřejmě kapitulu neuspokojila. Stavbu nakonec svěřili Giovanni Battista Continimu. Od roku 1701 se na staveništi vystřídalo několik stavitelů a architektů, mezi nimi i Carlo a Francesco Fontana nebo Nicola Salvi. V letech 1714-1719 rekonstruoval Giuseppe Sardi podle projektu Alessandra Speroneho kapli sv. Michaela Archanděla. Kostel byl dokončen až roku 1730 pod přímým papežským dohledem.
Průčelí kostela je dílem Cesara Crovary, který stavbu vedl na začátku II. stavební fáze od roku 1723. Architekt kombinuje prvky středověkého portiku a obvyklé římské dvouetážové fasády zakončené trojúhelným štítem. Za hlavní dekorační motiv vybírá hlavu jelena ? ikonografický symbol titulárního světce: najdeme ho na hlavicích sloupů a pilastrů, a objevuje se i ve štítu, kde nese kříž ? jak chce legenda i obvyklé zakončení chrámového průčelí.
Vnitřek kostela sleduje půdorys latinského kříže, s trojicemi kaplí po každé straně. Výzdobu presbytáře objednal kardinál Neri Corsini, synovec papeže Klementa XII. u Nicoly Salviho. Obsahuje urny s ostatky sv. Eustacha, jeho ženy Teopisty a obou synů ? Agapita a Teopista. Posvěcen byl v roce 1739 a o 7 let později zavěsil Ferdinando Fuga nad oltář baldachýn ? aby zdůraznil slavnostní ráz místa, vyhověl předpisům a zároveň nezatížil prostor další architekturou. Zónu presbytáře a křížení zdobí tři velká plátna, objednaná v roce 1725. Autorem výjevů Navštívění P. Marie a Pokání sv. Jeronýma v čelech křížení je Giacomo Zoboli. Plátno nad oltářem od Francesca Fernandiho zachycuje Mučednickou smrt sv. Eustacha a jeho rodiny. Eustach v posledních okamžicích svého života pozvedá zrak k nebesům. Snad zahlídá Anděla, který mu přináší mučednickou palmu. A Anděl ukazuje dál nad sebe ? aby i návštěvník chrámu pozdvihl zrak a spatřil onen kříž, který byl znamením naděje a záchrany pro Eustacha a který vévodí i našemu chrámu ? ve zlatém štuku nad obrazem.
Po levé straně lodi kostela je mramorová kazatelna, postavená roku 1937 na paměť kázání, které v tomto chrámu hlásal mons. Giacomo Della Chiesa, před tím, než usedl na Petrův Stolec jako papež Benedikt XV.
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma
odeslat článek
vytisknout článek
