?Kdo nemiluje člověka, nemiluje Boha, a kdo miluje Boha, miluje člověka,? napsal v jedné ze svých úvah o teologii agapé (teologii lásky) Josef Zvěřina, kněz a hybatel mnohého dění v církvi od konce války až do pádu komunistického režimu. Motorem jeho požehnané činnosti bylo právě přesvědčení, že láska a společenství jsou největší silou bezmocných, neboť ?jednota založená na lásce nebude nikdy donucováním a moc řízená láskou nebude nikdy násilím?.
Josef Zvěřina se narodil v roce 1913 na Moravě, studoval v Praze a teologii v Římě, knězem se stal v roce 1938. Ihned nastoupil do pastorace do Sudet, kde prožil tragické události podzimu a jejich odstoupení Německé říši. Za války byl delší čas internován v Zásmukách u Kolína, konec války jej zastihl v Praze, kde také poté převzal farnost u sv. Mikuláše na Malé Straně. Zvěřina si o nové svobodě dovezené na sovětských tancích nedělal nejmenší iluze a intenzivně usiloval o to, aby církev a věřící byli připraveni na práci ve ztížených podmínkách a zároveň aby přitom vydávala co nejlepší svědectví. Ovlivněn jocistickým hnutím a také chorvatským knězem Kolakovičem a jeho hnutím Rodina řídil v Praze laická seskupení apoštolátu a zároveň vytvořil při své farnosti společenství katolických intelektuálů (příhodně nazývané ?Zvěřinec?), které stálo skrytě v pozadí celé řady vystoupení biskupského sboru a pokoušelo se ovlivnit nepříznivě se vyvíjející situaci již před únorem 1948. Ani únorový převrat neomezil jeho pastorační aktivity, takže se brzy dostal do konfliktu s ateistickým režimem. Na podzim 1950 byl povolán na vojenskou službu k tzv. PTP, v roce 1952 pak byl zatčen a následně odsouzen na 22 let odnětí svobody.
Zvěřinova cesta vězeními a jáchymovskými tábory byla jako u mnohých spojena s intenzivním posvěcováním nelidského prostředí a zároveň ji charakterizovala výjimečná schopnost prostého lidského kontaktu a zájmu o druhé. Nebylo tedy divu, že brány vězení se pro něj otevřely až v listopadu 1965. Následovala různá zaměstnání a teprve ?Pražské jaro? mu dává možnost uplatnit své schopnosti veřejně. Stává se jednou z vůdčích postav nejrůznějšího dění, přebírá redakci časopisu Duchovní pastýř, přejmenovaného na Via, nastupuje na teologickou fakultu do Litoměřic. Normalizace znamená pro něj ztrátu tohoto prostoru, několik let však může působit jako kněz v malé obci Praskolesy. Státní souhlas ztratil v roce 1974, paradoxně se však stala následující léta dobou ještě neúnavnější aktivity. Na prvním místě se stal jednou z klíčových postav skrytých aktivit církve, od tajné výuky, přednášení až po přípravu tajně svěcených kněží. Na druhém místě byl právě on vůdčí postavou křesťanů, zapojených zároveň do zápasu o obecnou svobodu, jak ji mimo jiné reprezentovala Charta 77. Právě Zvěřina zde za křesťany sehrával důležitou roli a byl tím nejlepším mluvčím, jaký by za katolické křesťany mohl promlouvat. Nikoliv poslední je třeba připomenout úlohu, kterou sehrál při ovlivnění kardinála Tomáška, aby se v osmdesátých letech zřetelněji zasadil za práva církve a občanů vůbec. Sledován Státní bezpečností se Zvěřina neúnavně angažoval ve všech směrech a významně přispěl ke krachu komunistického režimu. Bohužel necelý půlrok poté zemřel, krátce po návštěvě papeže Jana Pavla II., který k němu měl až přátelský vztah.
Zvěřina je uznáván i pro své specifické teologické myšlení, zmiňované jako ?teologie agapé?. Byl člověkem, který právě lásku a radost, vyplývající z toho, že ?Pán je blízko?, přenášel i na ty, kteří jinak měli od křesťanství odstup a hleděli na něj s mnohými předsudky. Připomínku jeho postavy bude však nejlépe uzavřít jeho vlastními slovy, jak je zanechal ve své závěti: ?Nejsvětější Trojici jsem zasvětil svůj život a práci, kéž jí patřím na věky? Prosím naše nejvyšší pastýře, aby hledali stále nové pastviny svému stádci. Svým bratřím kněžím odkazuji prosbu, aby milovali pravdu, byli stateční a věrní a učili se znát znamení doby. Svým řeholním sestrám, které jsem v Pánu ctil, vzkazuji, aby byly velkodušné a hledaly stálou novost Kristovu. Svým přátelům a známým slibuji věrnost na věčnosti. Duším, které jsem vedl, přeji lásku Otcovu, milost Ježíše Krista a bratrství v Duchu Svatém. Své vlasti a celému světu přeji vítězství nad hříchem a smrtí.?
Další články z podrubriky Čeští teologové 50. let 20. století
odeslat článek
vytisknout článek
