Nevím už přesně, kdy se mně poprvé dostala do ruky díla Antoina de Saint-Exupéryho, ale určitě to bylo až v čase dospívání. Už se s nimi nikdy nerozloučím. Jsou nevyčerpatelná.
Snad nejvíc mě v mých šestnácti letech fascinovala Země lidí. Vyprávění o poušti a o lidech, kteří ji obývají. Strhující příběh o ztroskotání v libyjské poušti a zázračném úniku jisté smrti. Poetické pasáže o nouzových přistáních na stolových horách Západní Sahary. Na lince Toulouse ?Casablanca ? Cap Juby ? Dakar ? Buenos Aires. Jedinečnost míst, kam za miliony let nevstoupila lidská bytost, míst, která komunikovala a komunikují pouze s vesmírem.
A hle, já měl to štěstí se tam podívat. Píše se rok 2001. V ruském vrtulníku mírových jednotek OSN Minurso není pro příšerný řev motoru nic slyšet. Ale vidět je z kulatých okének dobře. Je to jako sen: právě se vznášíme nad těmi člověkem nedotčenými temeny stolových hor. Bezděčně pátrám očima, zda tam někde neuvidím zbytky Antoinova letounu.
Když jsem přišel v roce 1999 do Maroka, znovu jsem se začetl do Exupéryho nesmrtelných vyprávění o Zemi a lidech, kteří ji obývají. Tentokrát jsem se probíjel náročným textem francouzského originálu. Místa a prostředí, o kterém Saint-Ex vypráví, pro mě náhle nejsou něčím vzdáleným, abstraktním a cizím, pouhými jmény. Postupně, jak blíže poznávám zemi, kde se ony příběhy staly, dostávají konkrétní tvary a obsah.
Jsem poprvé v životě v Marákeši. A jako bych už tu někdy byl. Kráčím uličkami Marákeše, pod Koutoubií, minaretem prastaré mešity z červených kvádrů, postavené v 13. století. Procházím pestrým zmatkem súku, berberského trhu, který je stejný jako před staletími. Mám před očima Exupéryho vyprávění o pastýři jménem Bark, otroku, kterého letec Antoine a jeho přátelé v Cap Juby vykoupili od vzbouřených saharských kmenů.
...Byl jsem pastýřem a jmenoval jsem se Mohamed. Vodil jsem svá stáda k pramenům...
Zřetelně vidím scénu na tomto súku s tisíci uliček kolem náměstí Jemaa el Fna: Někdejší Bark, nyní opět svobodný muž jménem Mohamed bin Lachsen, kupuje dětem hračky a sladkosti. Marně si však kupuje jejich chvilkovou náklonnost. Hodnota lidského života je určena kvalitou jeho vztahů k ostatním. A ty si nelze koupit.

Smara je město v poušti, na samé hranici mezi marockými jednotkami opevněnými za jakousi písečnou Maginotovou linií a jednotkami Sahařanů z Polisaria, fronty za osvobození Západní Sahary. Mezi dvěma vysokými valy z písku jsou minová pole. Na obou stranách valu dlouhého 1500 km už po desetiletí hlídkují hrozivě vyzbrojení vojáci znepřátelených stran. Na příměří dohlíží mezinárodní jednotky.
Poručík Joseph mě doprovází na obvyklou hlídkovou trasu jeho jednotky. Před námi se otevírá obrovská rudá pláň na pozadí černých hor. Pod horami zřetelně vidím jezero, obklopené stromy. Terénní Nissan zastavuje, jdu si obrovské jezero vyfotografovat.
?Monsieur le lieutenant, pane poručíku, jak se jmenuje to jezero??
?Jaké jezero??
?Tam, pod těmi horami.?
?Ach, tak, pod těmi horami. Ale tam není žádné jezero, Monsieur."
Je to mirage, fata morgana, přelud pouště, který jsem doposud znal jen z vyprávění. Fotografuji. Uvidím, co bude na snímku.
Nasedáme a jedeme dál. Vůz se kymácí a skřípe v kamenité a hrbolaté pouštní cestě. Před námi se otevírá mírné údolí: je to wádí, vyschlé koryto řeky, která se tudy valí jednou za pět nebo deset let. Náhlá přítomnost zelené vegetace v poušti mě fascinuje. Seskakuji ze stupátka a běžím fotografovat sporé akácie. Jsou porostlé zelenými zpeřenými listy a dlouhými, bílými trny. Pase se na nich osamělý, zaběhlý velbloud. To bude nádherný snímek!
Padesát kroků za mnou běží poručík Joseph, který mě nestačil zadržet při vyskakování z vozidla a volá:
?Monsieur Ambassadeur, attention, pozor, vraťte se, prosím! Mohly by tam být miny! Zapomněl jsem vás upozornit. Tady jsou všude miny. Když přijde vzácný dešťový příval, voda je odnese z míst, kam byly původně položeny, jinam, a nikdo už neví, kde všude může dojít k neštěstí.?
Zůstávám stát. Snažím se vrátit stejnou cestou, kudy jsem se hnal za velbloudem. Přežil jsem. Poručík Joseph si vydechl. Teprve teď mě polévá skutečná hrůza.

Píše se rok 2003. Po čtyřech afrických letech jsem zase doma. Vybaluji jednu z beden svých svršků a věcí, které jsem si přivezl. Beru do ruky kámen ze Sahary. Je vyleštěn, jak byl po tisíciletí hlazen písečnými zrnky hnanými větrem pouště. Jsou v něm dokonce četné drobné drážky vyšlehané pouštním pískem, kterým jej bičovaly nesčetné písečné bouře. Je to fosílie: v černém vápenci jsou bílá zkamenělá těla pradávných mořských živočichů, ortocerů. Důkaz, že před 450 miliony let bylo na Sahaře moře.
Kámen, který držím v ruce, není pouhý nerost, je to mnohem víc. Je to živá bytost. Posel někdejšího života z časů dávno zašlých. Svědek, jenž mluví tichým hlasem ke každému, kdo umí naslouchat. Vypráví o tom, jak pomíjivé je vše na této zemi. Každý nerost, každá rostlina, každý tvor. Lidský život. I ten můj.
Tento kámen skrývá veliké tajemství, tajemství pokory.
Co je to za sílu, jejíž stopy tu držím ve své dlani? Co je to za sílu, která vyzdvihla dno pradávného moře, po němž jsem směl kráčet suchou nohou? Co je to za sílu, jež stvořila nekonečnost oné pouště? Obrovské, majestátní jako oceán, tajemné i stroze krásné. Krásné tak, že to bere dech. Co je to za sílu, jež dává i tam růst a rozkvétat květinám? Co je to za sílu, jež dává i tam tryskat pramenům vody, která není jen pouhou nositelkou života, ale je život sám?

Další články z podrubriky Ze zápisníku diplomata