?Odkud se máme vydat na pouť? Je to možno jen z jednoho jediného bodu: z přítomné chvíle.? Tímto citátem je možné začít vzpomínku na dalšího českého kněze?mučedníka Antonína Mandla. ?Rozpoznávat a odpovídat na požadavek přítomné chvíle? a ?Nic nás nepřibližuje Bohu tak, jako dobře vykonané dílo?; to jsou další varianty stále téhož požadavku, který jej charakterizoval: Jednat. Nezkoumat, kdo se hodí do mých představ. Nemít předsudky, a tak získat důvěru. V ní je teprve možné otevírat druhému cestu k Bohu.
?Aristokrat ducha Áťa?, jak na něj vzpomínají mnozí, se narodil v roce 1912 a od roku 1935 studoval teologii v Římě. Válka mu zabránila v brzkém návratu domů, a tak se do Československa vrátil až v roce 1945 v uniformě vojáka spojenecké armády. Arcibiskup Beran jej pověřil vedením pražského arcidiecézního střediska a před talentovaným mladým knězem se podle mnohých otevírala velká kariéra. Realistický Mandl však lépe tušil, co se může stát. Podle vzpomínek současníků začal chodit po únoru 1948 na hodiny boxu, prý aby se připravil na výslechy po uvěznění. Zatčen byl v červnu 1949 a v prosinci 1950 odsouzen ve velkém procesu s olomouckým biskupem Zelou a dalšími k 25 letům vězení. Osmnáct měsíců jeho vyšetřovací vazby bylo spojeno s neobyčejnou krutostí, o níž sice nikdy otevřeně nehovořil, ale zanechala na něm fyzické i psychické stopy, takže určitá období si ani nepamatoval. Dalších čtrnáct let provázela Mandla v nejrůznějších věznicích výjimečná pověst, přestože praktickými dovednostmi zrovna neoplýval. V souladu se svým krédem se nabízel k pomoci druhým a zároveň byl neochvějným odpůrcem kompromisů. V debatách tzv. Vatikánu (kněžského oddělení ve věznici Leopoldov) se probírala nejlepší budoucí podoba české katolické církve. Mezi těmi, kdo nejjasněji viděli, že to musí být církev bez triumfalismu, zbavená zbytečné parády a bojující nikoliv za svá práva, ale primárně za práva člověka, byl právě Antonín Mandl.
Z vězení byl propuštěn v únoru 1964, do kněžské služby se však mohl vrátit až v roce 1968, kdy také veřejně hovořil za vězněné při zakládání Díla koncilové obnovy v květnu téhož roku na Velehradě. V následujících měsících také přednášel v rámci cyklu ?Živá teologie?. Jeho pozornost se však obracela hlavně k ekumenickému dialogu s evangelickými církvemi, v němž byl jedním z hlavních katolických mluvčích. A právě ekumenický dialog byl příčinou nové ztráty státního souhlasu v roce 1971, když na pastoračním dni katolického duchovenstva referoval o 17. synodu Českobratrské církve evangelické a odvážném jednání jeho delegátů, kteří se zastali politických vězňů. Pár měsíců poté, v březnu 1972, zemřel. Věren své civilnosti se nechal pochovat v džínách a bílém saku, obleku, který podle něj více než klerika patřil k ?veledůstojnému pánu za železnou oponou?.
Antonín Mandl, kněz výjimečně disponovaný pro církevní kariéru v nejlepším slova smyslu, po sobě vlastně nezanechal žádné velké teologické dílo. Pro písemnou komunikaci se světem si však již během svého věznění vypracoval metodu ?dialogů?, v nichž rozebíral teologické otázky. Zachovala se jich bohužel jen část, ale i z nich vyplývá, jak veliký význam kladl na to, aby byl každý křesťan ?živým orgánem těla církve?. Církve, která pro něj byla ?semper reformanda?, hovořící o Bohu, jenž člověka nikam nestrká, ale otevírá mu dveře, zve ho a čeká na něj.
Další články z podrubriky Čeští teologové 50. let 20. století
odeslat článek
vytisknout článek
