?Kolem nás žijí lidé chudí, trpící, nemilovaní, neznající Boha. Jděte k nim, pomozte jim!? Tato slova Jana Evangelisty Urbana, františkánského kněze narozeného v roce 1901, charakterizují jeho zápal pro evangelizaci a věc Boží. Nejen slovem, ale i skutkem je totiž třeba milovat, nečekat pasivně, ale sám vyhledávat příležitosti. Jak tento charismatický kněz učil své františkánské spolubratry: ??kdo mi přijde do zpovědnice, ten by šel jinam taky. Kdo však přivede ty, kteří sami nepřijdou? Musíme k nim! A pro ně!?
O Urbanově celoživotním díle řekl Oto Mádr v roce 1982: ?Všichni jsme děti své doby, ale někteří jsou i otcové své doby.? Chlapec z Žižkova, z nábožensky celkem pasivní rodiny, se knězem rozhodl stát již ve dvanácti letech a realizoval to bez ohledu na běžné konvence ? ještě před maturitou opustil gymnázium a vstoupil do františkánského řádu, knězem se stal již v roce 1924 a teprve poté dokončil střední školu a odmaturoval. Nadaného kněze ovšem františkáni poslali do dalších škol, takže vystudoval filozofickou fakultu, zároveň působil jako magistr františkánských kleriků. Od roku 1927 však začíná jeho první velké dílo, vytvoření tzv. Apoštolátu, s jádrem v třetím řádu sv. Františka. Jak sám Urban jednou uvedl, jeho cílem bylo ?uvádět zásady evangelia v život v místech, kde je k tomu příležitostí víc než dost ? na pražské periferii?. Povzbuzováno Urbanovým zápalem rozrostlo se brzy toto hnutí po celé republice, zvláště za hospodářská krize, a jeho ženská část, tzv. ?urbanky? čili sestry Apoštolátu sv. Františka, předběhla svým pojetím ?řeholnic bez hábitu? dobu o celá desetiletí.
Druhou významnou rovinou Urbanova působení byla snaha o vytvoření systému širšího katolického vzdělávání. Nejprve ve spolupráci s dominikány vytváří tradici Akademických týdnů, při nichž se pozornost soustřeďovala na propojování teologie a ostatních věd, posléze přichází s vlastním projektem, nazvaným později Studium catholicum. Pro myšlenku cyklu přednášek, které by doplňovaly vysokoškolské vzdělání o katolický náhled na jednotlivé problémy, získal tehdy přední katolické vědce a od února 1936 se přednášelo, mimo jiné o vztahu mezi lékařstvím a křesťanskou mravoukou či o právnických otázkách. Po několika letech se zdálo, že z původně vysmívaného projektu vznikne nová, katolická univerzita. Druhá světová válka však vývoj přetrhla a k obnově došlo až v roce 1947. Únor 1948 pak tyto plány definitivně zmařil. Samotný Urban se po válce věnoval zvláště medikům, které vedl v rámci Společnosti sv. Lukáše, a také duchovním, u kterých považoval za důležité stálé vzdělávání a vzájemné inspirování.
V březnu 1950 byl Urban zatčen a 5. dubna odsouzen na 14 let. Čtrnáct následujících měsíců strávil v úplné samotě ve Valdicích, poté byl vzhledem k vážné nemoci ? již od mládí trpěl tuberkulózou ? vícekrát umístěn ve vězeňských nemocnicích. Kamkoliv však přišel, nikde nepřestal aktivně pracovat pro apoštolát. Během věznění pokřtil několik desítek vězňů, přijímal do III. řádu, přednášel. Utrpení přijímal jako nutný kříž a nedělal si žádné iluze o možném návratu do svobodného života. Propuštěn byl v září 1963 a o svých věznitelích řekl jen: ?Nenosím v srdci nenávist proti nim, spíše lítost nad nimi.? V roce 1968 mohl opět veřejně působit jako kněz, přednášel v cyklu Živá teologie. Po jeho zákazu a po ztrátě státního souhlasu se stáhl do Nespek u Prahy, kde vážně onemocněl a po deseti letech utrpení v lednu 1991 zemřel.
Urbanovo vidění teologie a budoucnosti církve bylo veskrze originální. Dříve než k tomu došlo, upozorňoval, že církev bude diasporou a žít musí ?pro konání dobra zadarmo?. Kněz nové církve podle něho musí být knězem charismatickým, který slouží všem lidem, a všem věřícím pak ukládal žít evangelijně, aby evangelium bylo silou, která vše reguluje. Bez ohledu na důraz na službu a pastoraci však vždy zdůrazňoval význam rozjímání a budování vnitřního života, jako základu plného lidského života vůbec.
Další články z podrubriky Čeští teologové 50. let 20. století
odeslat článek
vytisknout článek
