?Přijmout smrt! Intenzivně žít! Vydat ze sebe všechno nejlepší! Neumřít!? Těmito čtyřmi základními požadavky ukončil teolog Oto Mádr svůj známý text Modus moriendi církve, vzniklý v polovině sedmdesátých let v situaci, kdy katolická církev v českých zemích zápasila o holé přežití a vyhlídky byly chmurné. To, co Mádr věřícím předkládal, bylo v rozporu jen zdánlivě, neboť předpokladem úspěšné obrany je nejprve realistické zhodnocení situace, tedy že církev může lokálně zanikat, přičemž zároveň vyzval k mobilizaci všech sil k odvrácení takového nebezpečí: církev musí žít a dávat o sobě vědět. Zároveň jsou tato slova jakoby předurčena k charakterizaci autora, který v sobě dodnes spojuje suše realistický přístup a udivující intenzitu jednání.
Oto Mádr se narodil v roce 1917 v Praze, vystudoval arcibiskupské gymnázium, následovala teologie, na kněze byl vysvěcen v roce 1942. V poválečném období byl jedním z organizátorů kroužků Katolické akce a zároveň se připravoval na vědeckou práci v oboru morální teologie. Ještě po únoru 1948 odjel dokončit doktorské studium do Říma a po návratu mu byl titul udělen. V té době je však již Mádr na začátku dlouhé cesty organizování odporu proti duchovnímu terorismu komunistické moci. Stíhán Státní bezpečností nalezl úkryt v nemocnici sester boromejek pod Petřínem a zde připravil první velký text reflektující náboženský útlak. Jeho Slovo o této době se šířilo v opisech v katolických kruzích a povzbuzovalo v duchu zvolání: ?Hlavu vzhůru, bratři a sestry. Tato doba není pro křesťany zvlášť příjemná, ale pro křesťany správného formátu je to velký a nádherný čas.?
V květnu 1951 jej policie vypátrala a zatkla. Po ročním vyšetřování byl odsouzen jako organizátor ilegální činnosti a vatikánský agent na doživotí. Následovala pouť českými věznicemi, ukončená teprve v červnu 1966, kdy byl podmínečně propuštěn. Na pohled křehký člověk byl jedním z těch, kdo nejúčinněji přetvářeli nelidské vězeňské prostředí v univerzitu moudrosti, z níž oběti komunistické nenávisti čerpali po celý život. Organizoval vzdělávací kroužky, připravoval vězeňský samizdat, vyučoval teologii a psal i vlastní texty, třeba dodnes aktuální mírovské litanie s invokacemi k různým svatým, jako: ?Vězni pro Krista, svatý apoštole Pavle, vypros nám svobodu ducha.?
Po propuštění nezískal státní souhlas, ale to se již blížil ?Pražské jaro?. Právě Mádr stál v pozadí několika velkých akcí, jimiž se katolíci znovu vrátili do veřejného prostoru, jako byl dopis katolíků vězněných pro víru, otištěný v Literárních listech. Zvláště se však zaměřil na vnesení ducha II. vatikánského koncilu do české církve. Zorganizoval a vedl teologicko-pastorační kurs pro kněze, podílel se na cyklu pro laiky Živá teologie, vyučoval na teologické fakultě. Několik prvních let normalizace ještě mohl působit v duchovní správě, nakonec ovšem jen v pohraničí. V roce 1978 dobrovolně odešel do důchodu a po návratu do Prahy zmnohonásobil své úsilí o život církve bojující s ateistickým režimem. Již předtím připravil text citovaný v úvodu, Modus moriendi církve, následovalo vytvoření několika samizdatových křesťanských periodik, vedení tajných teologicko-filosofických seminářů, výuka v rámci přípravy tajně svěcených kněží a v neposlední řadě úzká spolupráce s kardinálem Tomáškem, pro něhož napsal celou řadu textů otištěných poté pod kardinálovým jménem. Pokusy Státní bezpečnosti jej zastrašit neuspěly. Když se situace církve i jeho zásluhou začala zlepšovat, publikoval v roce 1986 nový text Jak církev neumírá, ve kterém jakoby v předzvěsti konce otevřeného útlaku naznačuje potřebu rozmýšlet, co dále. Kolik z těch, kdo za církev začaly jednat počátkem devadesátých let, si dostatečně vzalo k srdci jeho slova: ?Až příliš přirozená je snaha, dostat zpátky všechno, co bylo vzato, vrátit do původního stavu. Ale co když ten stav nebyl docela dobrý? Co když nám útisk mimo potřebné náležitosti odňal také balast, se kterým jsme si nevěděli rady?? Restaurace může být krokem zpátky, může zatarasit vývoj k novým lepším formám života a působení v nové situaci.?
Oto Mádr se dožil návratu svobody pro církev, o který tolik usiloval. V nových podmínkách opět neúnavně pracuje, vede časopis Teologické texty, přednáší. Namísto velké vědecké kariéry morálního teologa se musel slovem i skutkem stát teologem církve ohrožené a decimované a je jedním z posledních svědků velké doby, kdy ?církev zpívala Pánu hrdinskou píseň lásky a věrnosti?. Doufejme, že i jeho vzpomínky na tuto dobu budou jednou zpřístupněny katolickým čtenářům.
Další články z podrubriky Čeští teologové 50. let 20. století
odeslat článek
vytisknout článek
