Ve Vídni jsem blíže poznal belgického velvyslance Luca Ceyssense. Byl to znamenitý člověk, odborně i lidsky. Starší než já o 16 let, měl za sebou přes 40 let v diplomacii na nejrůznějších místech světa, byl tedy zkušený a měl ke mně opravdový nepřezíravý, otcovský přístup.
Nikdy mě nedal najevo, že umí či ví více. Když se mu přiblížila pětašedesátka, loučil se s diplomatickým sborem. Belgická státní služba - a to je i diplomacie - má přísná pravidla. Práce ve státní správě má i sociální rozměr a dosažení důchodového věku proto znamená striktně odchod do penze. Nikdo není nepostradatelný a je třeba dát prostor mladým lidem. To je velmi dobrá zásada, kterou bych vřele doporučoval uplatňovat i u nás. Pro ty, kdo odcházejí, to zpravidla není žádná tragédie, o jejich jazykové a lidské schopnosti a zkušenosti a kontakty má totiž velký zájem především soukromá podnikatelská sféra. Tam žádná věková omezení nejsou. Kdo opravdu něco umí, může pracovat, dokud mu to zdraví dovolí.
Tak přišel den rozloučení i pro Luca. Luc je Vlám, jeho mateřština je identická s jazykem, jakým mluví Holanďané.
Zeptal jsem se ho toho večera, jaký je rozdíl mezi Vlámy žijícími v Belgii a v Nizozemsku. Již dávno mě to zajímalo a protože jsem takovou otázku pokládal za příliš osobní, odkládal jsem chvíli, kdy ji položím. Teď už nešlo nic odkládat: Luc se loučil.
Oni, Holanďané, mají úplně jinou mentalitu. Jsou protestanti, čtou hodně bibli a stále myslí na smrt. Na rozdíl od nich my jsme katolíci a máme rádi život.
Lucova stručná definice mě zaujala natolik, že jsem si ji dobře zapamatoval. Je to velké zjednodušení, vím. Ale lidé mají rádi jednoduché odpovědi na složité otázky. v tom zřejmě nejsem výjimkou. Nelze zobecnit názor jediného člověka. Nelze však pominout i velký kus osobní zkušenosti.
A vskutku, mnohokrát jsem se přesvědčil v tom nejlepším slova smyslu, že katolíci mají rádi život. Nic lidské jim není cizí
Jeden příklad za mnohé:
Bylo to v Maroku. Ve vilové a diplomatické čtvrti Rabatu, Souissi je rozsáhlá zahrada s budovami katolické mise. Mnohé z budov jsou provizorní: kostelík je přízemní barák připomínající kasárna nebo kravín či vepřín. Postupně jsme se tam poznávali a poznali všichni: zástupce Evropské unie, Soan Doyle, původem Ir, francouzský kolega Fréderic Grasset, řada Italů, ale také britský kolega, Anthony Layden, původem rovněž Ir, výtečný arabista a řada dalších. Naproti tomu rakouský kolega, doktor Michael Fitz, kterého jsem znal jako ředitele konzulární sekce rakouského ministerstva zahraničí už z doby mého působení v Rakousku se v kostele misijní stanice v Rabatu za celou dobu mého čtyřletého působení v Maroku neukázal. Až na jednu, jedinou výjimku.
Bylo to v postní době. Po mši svaté jsem se s Michaelem dal do řeči:
- Jsem rád, že tě tu vidím, Michaeli. Nevěděl jsem, že jsi praktikující katolík. -
- To je tak, Pavle, já jezdívám každou neděli na golf. Tady v Rabatu je jedno z nejkrásnějších golfových hřišť na světě. Však víš, jaké tam rostou nádherné a staré korkové duby. -
- A cože jsi dnes tady? -
- Dnes mě hrozně bolí záda, golf bych nemohl hrát, tak jsem si řekl, půjdeš také jednou do kostela.-
- Vidím, Michaeli, ež se budu muset modlit, aby tě záda bolela co nejčastěji! -
Srdečně jsme se oba Michaelově upřímnosti i jeho pořadí hodnot zasmáli. Vskutku, nám katolíkům nic lidského není cizí.
Od té doby uplynulo mnoho let. Všímám si mentality lidí kolem sebe, patří to bytostně k mé profesi, dokonce je to už jistá profesionální deformace. Má to své opodstatnění: Lidská mentalita je důležitý, ale přitom neprávem opomíjený politický fenomén. Stačí se jen podívat na televizní přenosy předvolebních shromáždění například v Británii. Jaký je rozdíl mezi tím, co vidíme tam a tím, co vidíme u nás. V Británii jsou lidé ještě schopni důvěřovat.
Snad je to tím, že tam míra svobody byla vždy mnohem vyšší, než v podmínkách kontinentu obecně a v podmínkách našich zvlášť. U nás se nedůvěřuje. U nás se neříká nahlas, co si skutečně o tom či onom myslíme. Upřímnost je riskantní, stejně jako někomu důvěřovat. Nás formovaly totality.
Ani nám, Čechům, jak je vidět, není nic lidského cizí...
Další články z podrubriky Ze zápisníku diplomata
odeslat článek
vytisknout článek
