Rádio Vaticana

Job 7,1-4.6-7; 1 Kor 9,16-19.22-23; Mk 1,29-39

Proces navykání nám usnadňuje život. Jak vzniká návyk? Upevňováním a utvrzováním zkušeností a dovednosti. Když šlápneme vedle, můžeme to opravit. Opakování je v podstatě husarský kousek nevšednosti. Když přijde porodní sestra do práce, po třiceti letech na porodnici, je zrození dítěte něco, co patří k všednímu životu. Rození, dospívání, nemoc, sny a smrt patří k všednímu životu lidstva. Podobně se díváme z odstupu na založení města, války, revoluce, vznik světa, přírodní a technické katastrofy. Když přijde prvorodička do porodnice, bude si ten den pamatovat celý život. Do jejího života vstoupila nevšednost. Nacházet svátečnost, výjimečnost a radost z křesťanského života je vždy spojeno s postojem důvěry v Kristův příchod a dovršení světa. Existuje zde jedno riziko: Všední den pod tlakem expertů. Mistrně ovlivňují naše životní návyky na poli názorů, jídla či zdraví. Experti vnášejí do života omezení, která se stávají nebezpečnými pavučinami, s nimiž nejsou žádné žerty. Nestačíme se divit, jak snadné je vlézt do jámy lvové. Podívejme se na typický Kristův všední den.

Kristus odchází ze synagogy do Petrova domu. Proměňuje chrám v domácí církvi. Uzdravuje jeho tchýni, která jim slouží. A nastává večer, nový den. V sobotu bylo zakázáno 39 prací nezbytných při stavbě chrámu. Toto číslo vynásobeno sebou samým je v součtu 1521 prací, které nemohly být o sabatu vykonávány. Zde se dostáváme k prvnímu bodu programu všedního dne: udělat něco natotata, v cuku letu. Ihned! Všednost se skládá z nápadů, vyžadující okamžité odpovědi: Kristus hned vystoupil z vody Jordánu, hned ho Duch vyvedl na poušť a hned vstoupil do synagogy. (srv. Mk 1,10.12.22) Nehledě na sobotu, uzdravoval a hned vyháněl zlé duchy. (srv. Mk 1,32; 1,34,39).

Ježíš navštívil nemocnou ženu, „přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji.“ (Mk 1,31) Výraz pozvednout (ἐγείρω) je užíván při líčení vzkříšení Jairovy dcery (Mk 5,41) i u sv. Pavla, když píše o Kristově vzkříšení. Druhým bodem je toto pozvednutí k životu pro vzkříšení. Hodnověrné je tehdy, je-li spojeno se službou. Termín sloužit (διακονέω) se několikrát opakuje. Je spojen s Kristem, bohočlověkem: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil.“ (Mk 10,45) Sloužit je atribut Boží. Člověk, když je uzdraven, začne napodobovat Boha gesty lásky, kterých nevykoupený člověk není schopen.

Ke třetímu bodu všedního dne patří ono potemnělé „A pak přijde noc“. Přinášejí „k němu všechny, kdo se měli zle a kdo byli ovládáni démony“ (srv. Mk 1,32). Nemůžeme přehlédnout odkaz na Ez 34, výčitky pastýřům: „Neposílili jste, co bylo slabé, neuzdravili jste nemocné, neobvázali jste, co bylo zraněné, nepřivedli zpět, co bylo rozptýlené, nehledali ztracené, násilím jste ovládali silné“ (Ez 34,4). Bolest lidského bratrství nese jediný pastýř na „opuštěné místo“ (Mk 1,35) k Otci, kde je rodí do stavu dětí nebeského Otce.

Ke čtvrtému bodu všedního dne patří podle Marka rozlišení mezi tím, jak usilovně Krista hledá Šimon a všichni ostatní. „Šimon se svými druhy se pustili“, doslova „vystopovali ho“. Podobně jako faraonova armáda se vydala po stopách Izraele. Marek těmto stopařům Krista klade do úst velmi emotivní zvolání: „Všichni tě hledají!“ (Mk 1,37) Slovo hledat nese v sobě naléhavost, vyhrocení, ba i nepřátelské naladění. Na jiném místě čteme: „Velekněží a učitelé Zákona hledali příležitost, jak by se Ježíše lstí zmocnili.“ (Mk 14,1) Hledají jakési lepší křesťanství. Petr chce Krista ještě vylepšit. Kristus tuto fázi Petrova růstu dobře vidí, je plný starozákonní horlivosti, která mu brání nechat Ježíše přistoupit k sobě. „Nechcete přijít ke mně, abyste měli život.“ (Jan 5,40) Na závěr Kristus odchází a doslova říká: „Vždyť k tomuto účelu jsem vystoupil.“ (Mk 1,38) Vystupuje z rozjetého vlaku starozákonního náboženství a zakládá novou smlouvu ve svém těle. V čem spočívá rozdíl? Člověk již není ponechán sám sobě, zákonu, ale je dítětem Boží pro svoji účast na Kristově životě. Nechává proto za sebou synagogu, aby vstoupil do Petrova domu. Proto jsem vystoupil (ἐξέρχομαι) (Mk 1,38) je velmi silné sdělení: znamená něco jako odejít a prásknout za sebou dveřmi, skoncovat s tím, nechat za sebou a nechat to zaniknout. Odešel takto z Kafarnaa, ze synagogy i Petrova domu dál, do celé Galileje. Bůh nejen že dává člověku svobodu, ale i on sám je svobodný. Překračuje zúžené pohledy letitých a polomrtvých náboženství. Všední den obsahuje naléhavost, pozvednutí ke vzkříšení spojenou se službou, noční zápasy a hledání. Všední den se tím stává setbou, zráním a žní nevšedního, božského.

Foto: Genezaretské jezero