Dt 18,15-20; 1Kor 7,32-35; Mk 1,21-28
Naše srdce je uchráněno od zla přicházením Krista do chrámu našeho srdce. Uvažujme společně o tomto přicházení Krista. Povšimněme si příkladu muslima. Při vstupu do mešity se potichu modlí: „Bože, prosím odpusť mi mé hříchy a otevři pro mě dveře milosrdenství!“ Každý, chudý i bohatý, si musí zout boty a vstoupit pravou nohou. Ohled na druhé odráželo doporučení nejíst česnek, cibuli a užívat si cigaret. Vtělilo se do rčení spojeného s návštěvou mešity: „Anděly mrzí to, co obtěžuje syna Adama.“
Ježíš povolává své učedníky. Začíná je formovat v prostředí židovské tradice, v ní poznávají, že je Mesiášem. Proto „vstoupil do synagogy“, na posvátné, privilegované místo, do ohniska náboženského života. Synagoga je domem shromáždění, místem modlitby i školou. Je obdobou liturgie, která je shromážděním, modlitbou Krista, nepřebernou studnicí poznání. Nepřekvapí, že uvnitř synagogy je dobře skrytý démon. Dokud nevstoupí Ježíš sám, zůstává nepoznán. Když se jedná o proměnu, což je Kristův zásah do černého, stočí umně pozornost na dokonalost zákona. Tím se vyhne proměně. Posvěcení nespočívá v dokonalosti, nýbrž v proměňování. Nebe sestupuje na zem, pozemské je objato a jako součást Kristova těla na nebe vzato, vzkříšeno školou Kristova kříže a lásky Otce.
Nečistý duch obývá místa smrti. Kdekoli, synagogu nevyjímaje, neváhá vykopat válečnou sekeru v podobě ducha nedůvěry, oddělení, hádavosti, rozpornosti. S radostí sleduje, když si vjedeme do pačesů. Má různé odstíny. Když Mojžíš vyjmenovává nečisté ptáky, které nelze jíst, sestavuje jistý druh katalogu. Tito ptáci jsou představeni ve výkladech otců jako zosobnění mnohotvárnosti proměn zla. Nečistý je „orel, orlosup, luňák, jestřáb a různé druhy supů, všechny druhy havranů, pštros, poštolka, racek a různé druhy sokolů, sýček, výr a sova pálená, pelikán, sup, kormorán, čáp a různé druhy volavek, dudek a netopýr.“ (Dt 14,5) Každý z nás má skulinku, kde zlo pronikne skrývaje svou pravou tvář.
Tento duch zla je uvnitř synagógy v množném čísle: Nás, říká hlas. „Přišel jsi nás zahubit?“ (Mk 1,24) Přítomnost ďábla je spojena se vznikem, rozšířením a prohlubováním mentality hříchu, ztemnění, které se stává sdílené. Zkušenost učí, že zlo vždy usiluje o to, aby nás do svých hrátek namočilo v množném čísle. Usiluje o náš lajk.
Zákoníci nebyli špatnými učiteli nebo kazateli, jak se obecně traduje. Dodnes můžeme obdivovat moudrost midrašů a celé rabínské umění výkladu. Nemlátili prázdnou slámu. Potíž spočívala v něčem jiném: „Svazují těžká a neúnosná břemena.“ (Mt 23,4) Odváděli pozornost od nebezpečí číhajícího v životě samotném. Kristus okamžitě vstupuje do jejich synagógy (srv. Mk 1,23). Marek vyzdvihuje okamžitost reakce. Hned (εὐθὺς) v sobotu začne učit, aby vynikl rozdíl mezi synagogou a liturgií Božího lidu. Kult bez přítomnosti osoby Krista je prázdný, přímo zve pluky zla. Přicházení Krista je vyhání, překračuje naše spoléhání se na nás, když se zaštiťujeme formami. (Mk 1,21) Ježíšův způsob výuky je nový. Jeho autoritou je společenství s Otcem. Nemluví sám za sebe, tím roste jeho autorita. Kristus přišel k nám rozšířit tento synovský vztah s Otcem. Je jasné, že se nikdo nemůže stát dítětem, pokud není zrozen.
Marek umístil tuto událost do synagógy na začátku evangelia. Varuje nás před nebezpečím: čelit zlu nesprávným způsobem, totiž mít účast na díle vykoupení způsobem vlastní nečistému ducha. Proto dnes hovoříme o neopelagianismu, neognosticismu a klerikalismu, tedy o synagoze našich dnů. Každá z těchto herezí dneška je ošemetná past. Nečistý duch Krista velmi dobře zná, ale jeho vědění nespočívá ve vztahu a jednotě s Kristem, v mystice všedního dne. Proto Pavel říká: „Ačkoli Boha poznali, přece ho jako Boha nectili a neprojevovali mu vděčnost. Jejich uvažování nevedlo k ničemu a jejich nemoudrá mysl se zatemnila.“ (srv. Řím 1,21). Kéž naše srdce od všeho zlého bude uchráněno přicházením Krista.