Nový portál Vatikánského rozhlasu

Letos ke mně mezi záplavou dalších přání  k vánocům mobilem dorazily také záběry malé neteře a synovce, jak přicházejí k vánočnímu stromečku. Vidí dárečky od Ježíška a propuknou v jásot. Skáčou, smějí se, jásají. Jsou celé rozzářené. A pak nastane rozbalování dárečků. To napětí, když dítě rozbaluje balíček. Co tam asi je? Bude to ten dárek, o který jsem psal/a Ježíškovi? Nezapomněl na mně Ježíšek? A potom jásot, když dítě zjistí, že nezapomněl. Rozzářené tváře dětí prožívajících v tu chvíli nefalšované štěstí, čiré a hmatatelné. Na téhle zemi může být máloco krásnějšího. 

Párkrát jsem také zahlédl na youtube okamžiky zveřejněné rodiči dětí, které dostaly nějaké zvířátko, nejčastěji štěňátko. Když jedna taková obdarovaná holčička zjistila, že má v krabici živé štěňátko, napřed se začala smát a najednou se rozplakala. Splnil se jí sen a ta radost byla tak veliká, že se prostě nedala pobrat. 

Když už jsme u těch slz kolem vánočního stromečku, tak ještě jedno video mně zaujalo. Uveřejnily ho v těchto vánočních dnech česká média. Jmenuje se „Když si rodiče udělají legraci ze svých dětí a dají jim dárky, které rozhodně nechtěly“. Začátek je stejný jako u předchozích scének, napjaté a natěšené rozbalování až do chvíle, kdy dítě zjistí, co se v balíčku skrývá. Je to nějaká absurdní věc, která jako dárek nefunguje, třeba role toaletního papíru. Rodiče propuknou v smích a náramně se baví. Ne už tak dítě. Je mu okamžitě jasné, že to vlastně není dárek a reaguje tak, že ho nechce. Rodiče se dál baví. V tu chvíli holčička z jednoho videa skloní svou hlavičku do dlaní a propukne v pláč. Rodiče se dál baví. A nebyl to jediný případ; takových situací, kdy si rodiče coby Ježíšek udělali ze svých dětí legraci, se evidentně událo víc. 

Přiznám se vám, že se mi při sledování těch záběrů málem zastavilo srdce. To zklamání, ten pláč, to rozčarování, které se dostavilo jako blesk z čistého nebe. A opět zcela upřímně prožívané jenom s opačným znamínkem. Prožíval jsem to velké zklamání spolu s těmi napálenými dětmi. 

O malých dětech je známé, jak velice jsou jejich mysli a duše tvárné. Jak hluboko se do nich otiskuje způsob, jakým se s nimi jedná, jak jsou vychovávány a formovány. Zvláště v prvních letech jejich života. Často dokonce dětské zkušenosti zvláště s rodiči ovlivňují, jakou budou mít představu o Bohu. Když člověk dozrává, často se pak znovu potkává a vyrovnává s tím vším, co se do něj v dětství otisklo. Prizmatem toho, co jsme tehdy prožívali, se díváme často na to, co se děje kolem nás nyní a ačkoli to s tehdejším dětským prožitkem nemá pranic společného, prožíváme znovu svou tehdejší emotivní reakci, ať už s plusovým nebo mínusovým znaménkem. Nejde mi o to přivodit teď rodičům depresi. Chci je povzbudit.

Jen vzpomínám na slova Pána Ježíše ohledně dětí, když říká: „Varujte se, abyste nikým z těchto nepatrných nepohrdali. Říkám vám: Jejich andělé v nebi stále hledí na tvář mého nebeského Otce."(Mt 18, 10)

A tak myslím na vás rodiče, prarodiče, příbuzné a přátele, na vás všechny, kteří jste letos o vánocích obdarovávali. Ať už děti nebo i dospělé. Jste účastí něčeho, co nás přesahuje, jste účastníky slavnosti obdarování člověka Bohem – nejvíc jak to jde - a váš dárek je toho odleskem. I když součástí vánoc mohou být projevy, nad kterými se usmějeme, nebo které s pravou křesťanskou a katolickou vírou nemusí bezpodmínečně souviset. Dočetl jsem se, že to byl Martin Luther, který na popud svých dětí stanovil, že dárky na vánoce bude rozdávat sám Bůh v podobě svého Syna – dítěte. Jak jsem koupil, tak prodávám. V každém případě jsme uprostřed oslav Boha, který k nám přichází jako bezbranné dítě a děti nám dává za příklad toho, jak se vchází do Božího království.