Na rodiny se toho nakládá v dnešní době mnoho. Je pod drobnohledem úřadů. Občas se začnou o ni zajímat i politici, když uvažují nad tím, od koho mohou dostat hlasy. V rodině ale především řešíme docela běžné provozní věci. Táta rodiny musí pracovat kvůli karanténě z domova. Není jednoduché najít koutek pro notebook, kde by měl na práci větší klid. Škola hodí na bedra žáků úkoly online, celá rodina je zaměstnána až až. Dovedu si představit, že mnozí jsou již předem alergičtí na kázání na svátek Svaté rodiny, když tuší, že se na ně z kazatelny připravuje další náklad toho, co musí. Je omylem se domnívat, že Boží slovo přináší na prvním místě povinnosti. Boží slovo otevírá pohled Boží na náš život. Můžeme v něm číst útěšné ujištění, co a jak s námi Bůh všechno prožívá. Není ten, kdo břemena dává, ale spolu s námi nese.
Duchovní význam dnešního svátku slavený vždy v oktávu Vánoc, úzce souvisí s tajemstvím narození Krista. Když se díváme do jesliček, nemůžeme zůstat u povrchního náhledu. Co vidíme? Lidské dítě, v jehož růstu objevujeme Božího Syna. Vidíme přechod od lidského k božskému. Křtem jsme naroubováni do života Krista a celý život člověka je přechodem od biologického k duchovnímu, od těla tělesného k tělu duchovnímu. Starý život těla se vždy bude snažit zvítězit nad Duchem, ale z tohoto důvodu se Kristus ztělesnil a naší cestou je toto vytrhávání se z pohledu na život jen jako život čistě pozemský. Znamená nepřetržitý přechod od tělesné lásky k lásce duchovní, svobodné, k přátelství. Pokud by byl středem našeho života život podle těla, máme v rukou jen polovinu člověka, ne jeho úplnost. Pokud je naším středem Duch, vtahuje náš život do života Božího. A ten nutně zahrnuje tělo v jeho vlastním životě. Život podle Ducha je realizován pouze zahrnutím života těla, skutečně je realizován v těle a skrze tělo. Samotná rodina je místem, kde se životy pozemské a nebeské spojují. Svátost manželství není jen smlouvou se seznamem práv a povinnosti. Je svátostí. Posvěcuje. Jak? Manželé jsou si dáni Bohem, aby si vzájemně pomáhali vykořeňovat své sobectví. Nemůže zůstat jen místem sebeobětování se pro druhé, nýbrž také sebeodevzdáním, sebedarováním.
„Když nadešel čas očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli (Ježíše) do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně.“ Je to paradox: Kristus, Boží Syn, se podrobuje Zákonu, který je člověku dán. Rodina Nazaretská prožívá poté přechod od zákona k milosti, aby pochopila, že milost přišla v něm a překonala zákon Mojžíšův. Proč jde Marie a Josef do chrámu? Aby se očistili (Lk 2,22). Je to divné, protože sama o sobě musela být po porodu očištěna pouze žena (srv. Lv 12; Ex 13; Num 8). Navíc se podrobí náboženským předpisům, aniž by to měli zapotřebí. Ale tento poněkud rigorózní přístup – aby „splnili vše, co zákon říká“ (Lk 2, 39) – je přivádí k Duchu. Simeon představuje plod Kristova příchodu: církev plnou Ducha. Jak potřebné je promýšlet tento paradox: přísná výchova versus svoboda Ducha. Rodiče stále stojí před hledáním míry mezi povinností a svobodou. Cílem však není poslušnost, ale svoboda dětí Božích. Proto se rodič ptá: když toto přikazuji, chci, aby – mé nyní dítě a za deset let dospělý muž nebo žena – se rozhodovalo v síle Ducha ve světě, který je plný zkoušek lidsky zralé svobody?
Ještě zajímavější je setkání s Annou. Důležitý je symbolický údaj o jejím věku. Číslo 84 je sedminásobkem násobkem čísla 12. Představuje úplnost kmenů Jákobových. Byla vdaná sedm let a poté už ne. Už nepatřila ke svému kmeni, ale Pánu. Každý rodič je postaven před otázku, komu patří jeho dítě. Jistě, že patří rodičům, ale přijde doba, kdy bude dítě patřit Bohu svým osobním povoláním. Ne nadarmo hovoří evangelium o meči bolesti. Matka se má stát žákem svého Syna, od zákona k Duchu, od povinností k žehnání Božímu životu v dítěti. Každý rodič se připravuje vyslovit proroctví Simeonovo a jeho životní vyznání: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka“. Co všechno se odehrává v srdci rodičů, kteří si tuto modlitbu osvojí při pohledu, kde dítě – nyní dospělé – odchází z domova.
Záchrana, kterou oči rodičů mohou vidět, spočívá v tom, že Slovo o jejich dítěti bylo splněno, že došlo v jejich dítěti k přechodu od života pozemského k životu nebeskému. Kdy k tomu dochází? Ne úspěchem naších dětí, ale poznáním, čím naše děti jsou. Co srdce matky a otce v té chvíli poznává? Paradox: naše děti nás přivádí k tomu, že sami jsme dětmi nebeského Otce. Radost z toho, že děti jsou nám svěřeny, přerůstá v radost, že i my jsme dětmi stejného Otce. Jen kdo takto pozná své dětství, může poznat pravou podobu svého otcovství a mateřství. Zde se nachází tajemství meče bolesti, který očišťuje sobeckou pýchu rodičů. Platí zaslíbení vyjádřené apoštolem Pavlem: „Klekám na kolena před Otcem našeho Pána Ježíše Krista“ (Ef 3,15), od něhož pochází každé otcovství a mateřství.
odeslat článek
vytisknout článek
