Tuto noc se naplňuje velké Izaiášovo proroctví: »Dítě se nám narodilo, syn je nám dán« (Iz 9,5).

Syn je nám dán. Často se říkává, že největší životní radostí je narození dítěte. Je to něco mimořádného, co mění všechno, uvádí do pohybu netušené energie a umožňuje přemáhat únavu, těžkosti a noční bdění, neboť přináší nepopsatelné štěstí, které nemůže být ničím převáženo. Tím jsou Vánoce: Ježíšovo narození je novost umožňující nám každý rok vnitřně  se znovuzrodit a nalézt v Ježíši sílu čelit každé zkoušce. Ano, neboť se narodil nám, mně, tobě a každému. Tuto svatou noc se tento dativ vrací: »Dítě se nám narodilo«, prorokoval Izaiáš. »Dnes se nám narodil Spasitel«, opakovali jsme v Žalmu; Ježíš »vydal sám zebe za nás« (Tit 2,14), prohlásil svatý Pavel, a anděl v evangeliu zvěstoval: »Dnes se vám narodil Spasitel« (Lk 2,11).

Co však znamená toto „nám“? Že Syn Boží, požehnán přirozeností, přichází učinit z nás děti, požehnané milostí. Ano, Bůh přichází na svět jako dítě, aby z nás učinil Boží děti. Jak podivuhodný dar! Bůh nás dnes udivuje a každému z nás praví: „Jsi div.“ Sestro, bratře, neklesej na mysli. Máš pokušení považovat se za omyl? Bůh ti říká: „Nikoli, jsi moje dítě!“. Máš dojem, že to nezvládneš, bojíš se, že neobstojíš, máš strach, že nevyjdeš z tunelu zkoušky? Bůh ti říká: „Odvahu, jsem s tebou.“ Neříká to slovy, nýbrž tím, že se stává dítětem jako ty a pro tebe, aby ti připomněl východisko každého tvého znovuzrození: uznat se za Božího syna, Boží dceru. A to je nezničitelný zárodek naší naděje, kypící jádro nesoucí život. Pod našimi kvalitami a našimi defekty, silnější než minulá poranění a selhání, obavy a neklid z budoucnosti spočívá tato pravda: jsme milovanými dětmi. A Boží láska k nám nezávisí a nikdy nebude záviset na nás: je dána zdarma, láska je čirá milost. Dnes v noci nám řekl svatý Pavel: »Projevila se Boží dobrota« (Tit 2,11). Není nic drahocennějšího.

Syn je nám dán. Otec nám nedaroval něco, nýbrž svého jednorozeného Syna, který je veškerou Jeho radostí. A přece, hledíme-li na nevděčnost člověka vůči Bohu a na nespravedlnost vůči tolika našim bratřím, objeví se pochybnost: Udělal Pán dobře, že nám tolik daroval? Dělá dobře, že k nám stále chová důvěru? Nepřeceňuje nás? Ano, přeceňuje, protože nás k smrti  miluje. Neumí nás nemilovat. Je takový, tolik jiný než my. Má nás rád neustále a víc než my sami sebe. Jeho tajemství je vstupenkou do našeho srdce. Bůh ví, že jediný způsob, jak nás zachránit, je zahojit nás zevnitř, mít nás rád. Ví, že se zlepšíme jedině přijetím jeho neochabující lásky, která se nemění, avšak mění nás. Pouze Ježíšova láska proměňuje život, hojí ty nejhlubší rány, vysvobozuje z bludného kruhu nespokojenosti, zloby a hořekování.

Syn je nám dán. V ubohých jeslích tmavé stáje opravdu je Boží Syn. Vynořuje se další otázka: proč přišel na svět v noci, v nedůstojném obydlí, v nouzi a odmítán, když by si zasloužil jako největší král narodit se v nejkrásnějším z paláců? Proč? Aby nám dal na srozuměnou, kam až sahá Jeho láska k člověčenství. Jeho konkrétní láska se dotýká naší nejhorší bídy. Boží Syn přišel na svět jako odepsaný, aby nám řekl, že každý odepsaný je synem Božím. Narodil se, jako se rodí slabé a křehké dítě, abychom vlídně mohli přijímat svoje křehkosti a objevit něco důležitého. Jako v Betlémě, tak také s námi Bůh činí veliké věci skrze naše ubohosti. Vložil celou naši spásu do jeslí jedné stáje a neobává se naší bídy. Dovolme, aby Svým milosrdenstvím proměnil naši ubohost!

Takový je tedy význam toho, že se Dítě narodilo nám. Je tu však ještě jeden dativ, kterým se anděl obrací k pastýřům: »To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích« (Lk 2,12). Toto znamení - Dítě v jeslích - je určeno také nám, aby udávalo směr našemu životu. V Betlémě, což znamená „Dům chleba“, je Bůh položen  v jeslích, jako by nám připomínal, že Jej potřebujeme k životu jako chléb k jídlu. Potřebujeme se nechat prostoupit Jeho zdarma danou, neochabující a konkrétní láskou. Kolikrát jen však dychtíme po zábavě, úspěchu a světskosti, tišíme hlad pokrmem, který nesytí a zanechává v nitru prázdnotu! Pán si ústy proroka Izaiáše posteskl, že zatímco vůl a osel znají své jesle, my - Jeho lid - neznáme Pána, který je zdrojem našeho života (srov. Iz 1,2-3). Je to pravda: nenasytní majetnictvím klademe se do tolikerých jeslí marnosti a zapomínáme na ty Betlémské. Jesle, chudé na vše, ale bohaté na lásku, ty učí, že se život sytí láskou, kterou si necháváme od Boha prokazovat a kterou prokazujeme druhým. Ježíš nám dává příklad. On, Boží Slovo je nemluvnětem, neříká nic, ale nabízí život. My však mluvíme mnoho, ale často jsme analfabety v dobrotě.

Syn je nám dán. Kdo má malé dítě, ví, kolik lásky a trpělivosti potřebuje. Má zapotřebí pokrm, péči, čistotu, ohledy na svoji křehkost a na požadavky, jež jsou často obtížně srozumitelné. Dítě umí dát pocítit, že miluje, ale také učí milovat. Bůh přišel na svět jako dítě, aby nás vybídnul k péči o druhé. Jeho jímavý pláč nám umožňuje chápat, jak zbytečné jsou mnohé naše rozmary. Jeho bezbranná a odzbrojující láska nám připomíná, že čas, který máme, není k tomu, abychom se litovali, nýbrž sušili slzy těm, kdo strádají. Bůh se usídlil mezi námi, chudý a potřebný, aby nám řekl, že službou chudým prokazujeme lásku Jemu. Této noci, jak napsala jedna básnířka: „je příbytek Boha blízko tomu mému. Nábytek je láska“ (Emily Dickinson, Poems, XVII).

Syn je nám dán. Ježíši, Ty jsi Synem, který činí syna ze mne. Máš mne rád tak, jak jsem, nikoli tak, jak o sobě sním. Objímám Tebe, Dítě v jeslích, a objímám znovu svůj život. Přijetím Tebe, Pane života, chci svůj život také dát. Ty, který mne zachraňuješ, uč mne sloužit. Ty, který mne nenecháváš samotného, pomoz mi těšit Tvoje bratry, protože od této noci jsou všichni mými bratry.

 

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie