K hlásání věčného života vybízí kardinál Raniero Cantalamessa ve svém druhém adventním kázání, zve k rozjímání na příštím životem, které je tím nejútěšnějším, co nám víra v Krista nabízí.
“Tím, co nikdy nepomíjí je z povahy věci věčnost. Musíme znovu objevit víru v život po životě. A to je jeden z velkých přínosů, který mohou náboženství přinést společně k úsilí o vytváření lepšího a bratrštějšího světa. Tato víra nám pomáhá chápat, že jsme všichni druhy na pouti, na cestě do společné vlasti, kde neexistují rozdíly rasy či národa. Nesdílíme však pouze cestu, nýbrž také její cíl.”
Navzdory různým kontextům se na této pravdě shodnou všechna velká náboženství věřící v osobního Boha. Pro křesťany se víra ve věčný život nezakládá na filosofické spekulaci o nesmrtelnosti duše, nýbrž na Kristově zmrtvýchvstání a jeho příslibu, že nám odchází připravit místo (srov. Jan 14,2-3).
Pochybnost moderních ateismů
Otec Raniero Cantalamessa si nicméně dále klade otázku, co se stalo s křesťanskou vírou ve věčný život? Zatímco v naší době se ateismus projevuje zejména jako popírání existence stvořitele světa, v 19. století popíral především existenci “onoho světa”, života po smrti. Hegel a po něm Feuerbach a zejména Marx bojovali proti víře ve věčný život jako proti tomu, co člověka odcizuje od pozemské skutečnosti. Podezřívavost postupem času způsobila zapomenutí a rozestřela nad slovem “věčnost” ticho. A sekularizace dílo dovršila.
“Sekularizace je složitý a dvouznačný fenomén. Může označovat autonomii pozemských skutečností a oddělení mezi Královstvím Božímo a královstvím císařovým - a v tomto smyslu evangeliu nejen neprotiřečí, ale nachází v něm své hluboké kořeny. Slovo sekularizace však může také označovat celý soubor postojů nepřátelských náboženství a víře. V tomto smyslu je vhodnější užívat termín sekularismus. Sekularismus se má k sekularizaci jako scientismus k vědeckosti a racionalismus k rozumnosti.”
Poznamenává kazatel papežského domu. Oba tyto výrazy - sekularizace a sekularismus - mají společně původ ve slově saeculum, které v běžném jazyce označuje “aktuální věk” v protikladu k budoucímu, saecula saeculorum, věky věků, jak čteme v Písmu. V tomto smyslu je sekularismus synonymem časnosti, redukcí na pouze pozemskou dimenzi, radikálním vyloučením horizontu věčnosti.
“Úpadek horizontu věčnosti má na křesťanskou víru stejný efekt, jako písek vhozený do plamene: dusí ji a uhasíná. Co je praktickým důsledkem tohoto zatmění ideje věčnosti? Sv. Pavel v této souvislosti poukazuje na ty, kdo nevěří ve vzkříšení mrtvých: “Jezme a pijme, vždyť zítra zemřeme” (1 Kor 15,32b). Přirozená touha žít navždy, se překrucuje a mění v touhu či frenetičnost žít dobře, totiž příjemně, i kdyby to mělo být na účet druhých, je-li to nutné. Celý svět se stává tím, co Dante Alighieri říkal o Itálii své doby: “Záhon, jenž nás tak divokými činí” (Ráj, XXII,151). S úpadkem horizontu věčnosti se lidské utrpení jeví dvojnásobně a nenapravitelně absurdní. Svět připomíná drolící se mraveniště a člověk kresbu vytvořenou vlnou na břehu moře, kterou příští vlna smyje.”
Nejhlubší touha lidského srdce
Víra ve věčný život je jednou z podmínek možnosti evangelizace, pokračuje kardinál Cantalamessa. “A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra (…) Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme neubožejší ze všech lidí” (1 Kor 15, 14.19). První křesťané vnášeli do antického světa, s jeho představou posmrtného přebývání duše v pochmurném podsvětí, převratnou zvěst o životě po smrti, který je nekonečně plnější a zářivější než život pozemský. Vedle naší víry však můžeme v hlásání věčného života poukázat také na nejhlubší touhu lidského srdce.
Jsme totiž konečné bytosti hodné nekonečna (ens finitum, capax infiniti), smrtelné bytosti s vrozenou touhou po nesmrtelnosti. Pokračuje papežský kazatel a cituje z listu španělského spisovatele Miguela de Unamuna, který - jak podotýká - zcela jistě nepatří mezi křesťanské apologety: “Neříkám, že si zasloužíme onen svět, ani že jej logika dokazuje; říkám, že ho potřebujeme, ať už si ho zasloužíme nebo ne - a dost. Říkám, že to, co pomíjí, mne neuspokojuje, že mám žízeň po věčnosti a že bez ní je mi všechno lhostejné. Potřebuji ji, potřebuji ji! Bez ní již nemám žádnou radost ze života a radost ze života již mi nic neříká. Je příliš snadné tvrdit: “Musíš žít, musíš se spokojit s životem.” A ti, kdo se nespokojí?” (Miguel de Unamuno, “Cartas inéditas de Miguel de Unamuno y Pedro Jiménez Ilundain”, a cura di H. Benítez, In: Revista de la Universidad de Buenos Aires 3 (9/1949) 135.150.)
Věčnost je měřítkem všech věcí
Obnova víry ve věčnost však není jen základem evangelizace, na prvním místě nás totiž osvobozuje od přílišného lnutí k pomíjivým věcím, k majetku a vlastní prestiži. Často se totiž chováme tak, jako bychom po vypovězení nájemní smlouvy vynaložili všechny prostředky na zkrášlení domu, který opouštíme, spíše než bychom pomýšleli na zařízení nového, do něhož přijdeme, dodává názorně kardinál Cantalamessa. Nebo jako když ztratíme závaží pro váhu s dvěma miskami. I hrstka peří pak stačí k vychýlení až k zemi.
“Takto jsme i my, když ztrácíme měřítko všech věcí, kterým je věčnost: pozemské věci a utrpení snadno strhávají naši duši k zemi. Všechno se jeví jako příliš těžké, přehnané. Ježíš říkal: “Svádí-li tě tvá ruka usekni ji; svádí-li tě tvé oko, vyloupni ho; je pro tebe lépe, abys s jedním okem vešel do života, než s oběma očima byl uvržen do věčného ohně (srov. Mt 18,8-9).” My však kvůli ztrátě věčnosti z dohledu považujeme za přehnané už jen to, když se po nás žádá zavřít oči před nemorálním představením nebo v tichosti nést malý kříž.”
Mnozí se ptají, co budeme dělat celý čas na věčnosti, nebudeme se nudit? Apoštol Pavel Píše, “Co oko nevidelo, ucho neslyšelo a na mysl lidskou nevstoupilo…” (srov. 1 Kor 2,9). A kazatel papežského domu dodává: Zeptejme se zamilovaných, zda je vyvrcholení jejich lásky nudí, nebo zda si spíše nepřejí, aby ten okamžil trval na věky.
Pro věřícího člověka však není věčnost pouhým příslibem a nadějí, nýbrž také přítomností a zkušeností.
“S Kristem, Vtěleným Slovem, se věčnost vlomila do času. Zakoušíme to při každém projevu skutečné víry v Krista, protože kdo v něho věří, vlastní již věčný život (srov. 1 Jan 5,13). Pokaždé, když přistupujeme ke svatému přímání, protože v něm “se nám dostává závdavku budoucí slávy”, pokaždé, když nasloucháme slovům evangelia, která jsou “slovy věčného života” (srov. Jan 6,68). Sv. Tomáš Akvinský říká, že “milost je počátkem slávy”.
Závěrem kardinál Cantalamessa cituje byzantského teologa ze 14. století Nikolaa Kabasila, který v pojednání o životě Krista přirovnal svět k těhotné, jež v sobě nese vnitřního člověka, který má se připravuje na zrození pro nový svět. Církev by měla lidem pomáhat, aby si uvědomili, kam směřuje jejich hluboká, často nepřiznaná a někdy dokonce zesměšňovaná touha. Musíme také naprosto vyvrátit obvinění, v němž má počátek moderní podezřívavost vůči ideji věčného života, podle něhož očekávání věčnosti odvrací člověka od práce pro zemi a péči o stvoření. Vždyť dříve než v moderní společnosti vzaly otázky zdraví, kultury i zemědělství či zlepšování životních podmínek na sebe, kdo tyto úkoly rozvíjel lépe, než právě mniši, kteří žili ve víře v život věčný – zdůraznil ve svém druhém adventním kázání otec Raniero Cantalamessa.
odeslat článek
vytisknout článek
