Nový portál Vatikánského rozhlasu

Podobenství, které jsme slyšeli, má začátek, prostředek i konec, jež osvěcují začátek, prostředek a konec našeho života.

Začátek. Všechno začíná velkým dobrodiním: pán si nenechává svoje bohatství pro sebe, nýbrž rozdává je služebníkům; někomu pět, jinému dvě a dalšímu jednu hřivnu, »každému podle jeho schopností« (Mt 25,12). Bylo spočítáno, že jedna hřivna odpovídala asi dvacetileté mzdě a šlo tedy o obrovský majetek, který vystačil na celý život. Zde je tedy začátek. I pro nás začalo všechno Boží milostí – všechno, vždycky začíná milostí, nikoli našimi silami – milostí Boha Otce, který nám dal do rukou obrovské bohatství a každému svěřil různé talenty. Jsme nositeli obrovského bohatství, které nezávisí na tom, kolik věcí máme, nýbrž na tom, kým jsme, na obdrženém životě, na dobru, jež v nás tkví, na nepotlačitelné kráse, kterou nás obdařil Bůh, abychom byli k Jeho obrazu. Každý z nás je v Jeho očích drahocenný, jedinečný a v dějinách nenahraditelný. Takto na nás hledí Bůh, takto nás vnímá Bůh.

Je důležité pamatovat na jedno: častokrát při pohledu na svůj život vidíme jenom to, co nám chybí. Podléháme pokušení onoho „kdyby!“… Kdybych jen měl onu práci, kdybych měl právě ten dům, kdybych měl peníze a úspěch, kdybych neměl tamten problém, kdybych měl kolem sebe nějaké lepší lidi… Iluze onoho „kdyby“ nám brání vidět dobro a dává zapomenout na hřivny, které máme. Bůh nám je však svěřil, protože každého z nás zná a ví, čeho jsem schopni; důvěřuje nám i přes naše slabosti. Důvěřuje také onomu služebníkovi, který svoji hřivnu ukryje, a doufá, že to, co dostal, použije dobře nehledě na svůj strach. Zkrátka, Pán od nás chce, abychom bez tesknění po minulosti využívali přítomný čas v činorodém očekávání Jeho návratu. Toto nepěkně tesknění je pro duši jed, který působí, že se díváme stále jen dozadu, stále jen na druhé, ale nikoli na svoje ruce, na možnosti práce, které nám dal Pán, na svoji situaci... a také na svoji chudobu.

Tak se dostáváme do prostředka podobenství, a tím je počínání služebníků, tedy služba. Služba je počínání, kterým zužitkováváme hřivny a dáváme smysl životu. Kdo totiž nežije, aby sloužil, nehodí se pro život. To je třeba si neustále opakovat: Kdo nežije, aby sloužil, nehodí se pro život. Jaký má však služba styl? V evangeliích jsou dobrými služebníky ti, kdo riskují. Nejsou opatrní a obezřetní, nezakonzervují, co dostali, nýbrž využijí to. Pokud se totiž dobro neinvestuje, ztratí se; velikost našeho života totiž nezávisí na tom, co ušetříme, nýbrž na zisku, který přineseme. Mnozí tráví život pouze střádáním, myslí spíše na to, jak se mít se dobře, než na to, jak konat dobro. Jak je ovšem mělký život, který se stará jen o potřeby, aniž by hleděl na toho, kdo je v nouzi! Pokud máme dary, je tomu tak proto, abychom byli darem pro druhé. A tady, bratři a sestry, se ptejme: všímám si jenom toho, co je potřeba, nebo jsem schopen vidět také toho, kdo něco potřebuje?

Je třeba zdůraznit, že služebníci, kteří investují a riskují, jsou čtyřikrát označeni jako »věrní« (v. 21.23). Věrnosti se podle evangelia nedosahuje bez riskování. Někdo se zeptá: „Ale otče, copak být křesťanem znamená riskovat?“ – „Ano, drahý či drahá, riskovat! Pokud neriskuješ, skončíš jako onen třetí služebník, zakopeš svoje schopnosti, svoje bohatství, materiální i duchovní. Není věrnosti bez rizika. Být věrní Bohu znamená dát život, nechávat si svoje plány nabourávat službou. Nechej si narušovat svoje plány a služ. Je smutné, když nějaký křesťan sází na defenzívu, lpí jenom na dodržování pravidel a úctě k přikázáním. Takoví křesťané nikdy nečiní krok mimo regule, nikdy. Mají totiž strach riskovat. A takoví, dovolte mi použít ten příměr, takoví, kteří se starají jenom o sebe, mumifikují svoji duši, stanou se mumiemi. Nestačí jen dodržovat pravidla. Zachovat věrnost Ježíši neznamená pouze vyhnout se pochybením. Tak smýšlel onen líný služebník z podobenství. Byl bez iniciativy a kreativity, skrýval se za zbytečný strach a svoji obdrženou hřivnu pohřbil. Pán jej dokonce označí za »špatného« (v.26), přestože nic špatného neučinil! To sice ano, ale neudělal nic dobrého. Raději hřešil opomenutím, než by podstoupil riziko pochybení. Nebyl věrný Bohu, který se rád rozdává, a navíc Jej urazil vrácením obdrženého daru. Pán nás však vybízí, abychom se velkodušně dali všanc, přemohli obavu odvahou lásky, překonali pasivitu stávající se komplicitou. Dnes, v těchto nejistých a vratkých časech, nemarněme život lhostejností a tím, že myslíme jenom na sebe. Neklamejme se slovy: »Je pokoj a bezpečí« (1 Sol 5,3). Svatý Pavel nás nabádá, abychom se dívali do tváře skutečnosti a nenechali se nakazit lhostejností.

Jak tedy sloužit podle Božích přání? Pán to vysvětluje nevěrnému služebníkovi: »Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje« (v.27). Kým jsou pro nás tito „směnárníci“, schopní opatřit trvalý profit? Jsou to chudí. Nezapomínejme, že chudí jsou jádrem evangelia. Nelze chápat evangelium bez chudých. Chudí jsou součástí samotné Ježíšovy osobnosti. Ježíš, ačkoli je bohatý, se zřekl sám sebe, stal se chudákem, stal se hříchem, tou nejhorší chudobou. Chudí nám zaručují věčnou rentu a již nyní nám umožňují zbohatnout láskou. Největší chudobou, které máme vyhlásit boj, je nedostatek lásky. Kniha Přísloví chválí ženu, která je činorodá v lásce a má větší cenu než perly. Je třeba napodobit tuto ženu, která, jak praví text: »své rámě nabízí chudákovi« (Př 31,20). V tom je obrovské bohatství oné ženy. Raději podej ruku tomu, kdo je v nouzi, než aby ses dožadoval, čeho se nedostává tobě: takto rozmnožíš hřivny, které jsi obdržel.

Blíží se doba vánoc, svátečních dnů. Otázka, kterou si mnozí kladou, zní: „Co koupím? Co si mohu pořídit? Půjdu na nákup.“ Ptejme se jinak: „Co mohu dát druhým?“ – abych byl jako Ježíš, který dal sebe sama, a proto se narodil v jeslích.

Dospíváme tak na závěr podobenství: někdo bude mít nadbytek a někdo promarní život a zůstane chudým (srov. v.29). Na konci života zkrátka bude odhalena skutečnost. Pomine světská fikce, podle níž úspěch, moc a peníze dávají životu smysl, zatímco prokázaná láska vyjde najevo jako opravdové bohatství. Jeden velký církevní otec napsal: „Tak tomu v životě bude: až nastane smrt a skončí představení, všichni si sejmou masky bohatství a chudoby a odejdou z tohoto světa. A budou souzeni pouze na základě svých skutků, někteří budou skutečně bohatí, jiní chudí“ (sv. Jan Zlatoústý, Promluvy o chudákovi Lazarovi, II,3). Nechceme-li žít chudě, prosme o milost vidět Ježíše v chudých a sloužit v chudých Ježíši.

Chtěl bych poděkovat mnoha věrným Božím služebníkům, kteří nechtějí, aby se o nich mluvilo, ale žijí tak, že slouží. Myslím např. na dona Roberta Malgesiniho. Tento kněz nevytvářel teorie, viděl zkrátka v chudákovi Ježíše a smysl života ve službě. Jemně sušil slzy ve jménu Boha, který utěšuje. Začátkem jeho dne byla modlitba za přijetí Božího daru; prostředkem dne činorodá láska k zužitkování lásky přijaté; koncem zářné svědectví evangelia. Pochopil, že měl podávat ruku chudákům, které denně potkával, protože v každém z nich viděl Ježíše. Bratři a sestry, prosme o milost nebýt křesťany podle slov, nýbrž podle skutků, abychom přinášeli užitek, jak si přeje Ježíš. Ať se tak stane!