Vatikán. Měsíc po osvobození italského misionáře Pierluigiho Maccalliho, který prožil dvouleté věznění v Nigeru a Mali, jej přijal papež František. Kristův náměstek mu políbil ruce a v závěru audience se oba dlouze modlili za církev.
“Bylo to moc krásné setkání. S pohnutím jsem papeži vyprávěl, co jsem prožil, a svěřil jsem jeho modlitbě všechna církevní společenství, do kterých jsem docházel a kterým teď po více než dva roky scházel kněz, misionář. Požádal jsem papeže, aby se modlil za církev v Nigeru, a poděkoval jsem mu, že se za mne modlil, že vyzval k potlesku za mé osvobození při modlitbě Anděl Páně na misijní neděli. Papež mne pozorně poslouchal a poté podotkl: My jsme tě podporovali, ale ty jsi nesl celou církev”. Neměl jsem slova, abych na to reagoval – já, nepatrný misionář, a papež, který říká něco takového…”
Popisuje o. Maccalli, člen Společnosti afrických misií, pondělní audienci. V homilii, kterou italský misionář pronesl v neděli v Římě, hovořil o modlitbě jako oleji, který sytil jeho víru. V africké poušti prožil zkušenost toho, co je v životě podstatné:
“Slzy byly mým pokrmem a modlitbou, když jsem nevěděl, co říci. Jednoho dne jsem si to i poznamenal. Četl jsem kdysi rabínské vyprávění o Bohu, který počítá slzy žen, a proto jsem s k Pánu obrátil slovy: Kdoví, Pane, zda také počítáš slzy mužů. Nabízím ti je v modlitbě, aby skrápěly tuto vyprahlou misijní zem, ale také vyprahlá srdce, která vyvolávají války a nenávist...A pak v poušti se zaměříte jen na to nejpodstatnější – pitnou vodu a něco k jídlu, i kdyby to bylo každý den totéž: cibule, čočka a sardinky. Zjistíte, že nezáleží na vytříbenosti pokrmů…Totéž platí pro duchovní život – to, na čem záleží, je šalom, odpuštění a bratrství. Jako misionáře mne to ještě více podněcuje, abych svědčil o pokoji, bratrství a odpuštění, dnes a stále”.
Uvedl po pondělní papežské audienci otec Pierluigi Maccalli (na fotce první zprava), misionář unesený před dvěma lety v Nigeru a před měsícem osvobozený v Mali.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
