Vatikán. Papež František v neděli ohlásil konání sedmé konzistoře svého pontifikátu spojené se jmenováním nových kardinálů. Vzhledem k pandemii není zřejmé, zda se uskuteční v Římě, anebo zda nově jmenovaným předají znaky jejich hodnosti apoštolští nunciové v příslušných zemích. V každém případě se 28. listopadu do sboru papežových nejužších spolupracovníků začlení třináct nových kardinálů – z toho šest Italů a čtyři starší osmdesáti let. Jsou mezi nimi faráři, františkáni, nunciové na penzi, bývalí ředitelé Charity, kazatel Papežského domu i biskupové z misijních území Afriky a Asie.
Ve volbě nových nositelů purpuru se opětovně zrcadlí Františkova snaha o vyváženost v kardinálském sboru – zejména pak o jeho mezinárodní skladbu, která zaručí nesourodý pohled na problematiku církve. Znovu tedy opominul jmenování na tradiční kardinálské stolce (v Itálii kupříkladu Milán, Benátky či Turín) a zaměřil se na zkušené pastoralisty, pracující v terénu s migranty a chudými.
V tomto ohledu vynikají jmenování dvou Italů, kteří oba pocházejí z římské diecéze. Budoucí kardinál volitel mons. Augusto Paolo Lojudice (1964) byl v devadesátých letech farářem ve složitých oblastech na římském předměstí (Tor Bella Monaca, Prenestino), před pěti lety jej papež jmenoval pomocným římským biskupem a sekretářem komise pro migraci Italské biskupské konference. Až do loňského jmenování arcibiskupem toskánské Sieny se zaměřoval zejména na pastoraci Romů v italském hlavním městě. Kardinálský biret, který jako nevolitel obdrží don Enrico Feroci (1940), lze zase vykládat jako znamení vděku za devítileté vedení diecézní Charity. Tento úřad otec Feroci opustil před dvěma lety, kdy se stal farářem poutní svatyně Panny Marie Božské lásky na předměstí Říma.
Kardinálský purpur obléknou rovněž tři synové svatého Františka z Assisi. Prvním je vystudovaný psycholog a kapucín Celestino Aós (1945), jehož loni papež jmenoval nejprve přechodným administrátorem a poté arcibiskupem Santiaga de Chile, aby spravoval diecézi otřesenou pedofilními skandály. Dále minorita Mauro Gambetti (1965), kvardián kláštera Sacro Convento v Assisi, jehož volbou římský biskup vyjadřuje uznání umbrijskému rodišti světce, jehož jméno přijal, a které již čtyřikrát navštívil. Řeholní hábit nosí také o. Raniero Cantalamessa (1934), kapucínský teolog, ceněný kazatel Papežského domu, který tento úřad zastává od osmdesátých let, tedy během tří pontifikátů. Hlásí se k hnutí charismatické obnovy a více než jakákoli jiná prezentace za něj promlouvají neotřelá kázání, která pronáší před Svatým otcem a římskou kurií v adventu a postu. Česté udělení kardinálského titulu oceňuje jeho dlouholetou službu papežům.
Také další tři jmenovaní náleží k římské kurii. Mezi kardinály volitele se zařadí maltský biskup Mario Grech (1957), který před necelým měsícem nahradil kardinála Baldisseriho v úřadu generálního sekretáře biskupské synody, a bývalý biskup diecéze Albano, sekretář Rady kardinálů (nyní C7), Marcello Semeraro (1947), jehož František před deseti dny postavil do čela Kongregace pro svatořečení. Kardinálem bez volebního práva se naopak stane mons. Silvano Tomasi (1940), bývalý apoštolský nuncius v Džibutsku, Etiopii a Eritreji, stálý pozorovatel v ženevském sídle OSN a později sekretář dvou papežských rad (pro migranty a Iustitia et Pax).
Vůbec poprvé se z kardinálského jmenování mohou těšit církve v Brunejském sultanátu a Rwandské republice. Zatímco ve Rwandě tvoří katolíci zhruba polovinu jedenáctimilionového obyvatelstva, v ostrovní brunejské monarchii jich žije asi dvacet tisíc. Brunejská církev spadá pod jedinou biskupskou konferenci spolu se Singapurem a Malajsií. Papež udělil kardinálský titul jejímu apoštolskému vikáři, rodilému Brunejci, mons. Corneliu Simovi (1951). Pro nového afrického nositele purpuru, arcibiskupa hlavního rwandského města Kigali, bude tato barva mučedníků upomínkou na utrpení jeho vlasti. Za genocidy v roce 1994 ztratil mons. Antoine Kambanda (1958) celou svou rodinu s výjimkou jediného bratra, žijícího v Itálii. Nový rwandský kardinál studoval v Burundi, Ugandě a Keni a po návratu do rodné země přijal kněžské svěcení z rukou Jana Pavla II. (1990). Devátým filipínským kardinálem a druhým případným volitelem přístího papeže kromě manilského kardinála Tagleho se stane Jose Fuerte Advincula (1952), arcibiskup diecéze Capiz.
A konečně se přenesme na americký kontinent, na němž papež František poctil čestným jmenováním emeritu mexické diecéze San Cristóbal de las Casas, mons. Felipeho Arizmendiho Esquivela (1940). Prvním afroamerickým kardinálem v dějinách se stane washingtonský arcibiskup Wilton Gregory (1947), který kritizoval prezidenta Trumpa za jeho červnovou modlitbu v národní svatyni Jana Pavla II. krátce poté, co dal rozehnat manifestanty za pomoci slzného plynu. Budoucí kardinál prohlásil za “zarážející a trestuhodné”, pokud sebou “jakákoli katolická instituce nechá takto manipulovat”.
Po listopadové konzistoři – jestliže nedojde k náhlým úmrtím či demisím – bude kardinálský sbor čítat 232 členů, z toho 128 volitelů. Avšak již v příštích měsících se počet volitelů bude snižovat – kupříkladu už 2. listopadu oslaví osmdesátku washingtonský emerita, kard. Wuerl. Spolu s novými jmenování, která papež František oznámil v neděli, se počet jím jmenovaných volitelů zvýšil na 73. Benedikt XVI. jich jmenoval 39 a Jan Pavel II. 16. Převažují Evropané, následovaní Latinoameričany.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
