Člověk má dnes globální příležitost rozpoznávat souvislosti mezi poslušností a vírou, mezi poslušností vůči světské moci a křesťanskou milostí víry. Poslušnost plyne z víry, nikoli víra z poslušnosti. V tom se křesťanství zásadně liší od jiných náboženství, jimž není znám postoj, který zaujal Petr svojí odpovědí židovské veleradě, jež mu nařizovala, aby neučil v Ježíšově jménu: „Více je třeba poslouchat Boha než lidi“ (Sk 5,29).
Křesťanovi jeho víra ukládá poslušnost vůči světské moci, a to bez ohledu na to, zda je tato moc strukturována monarchicky nebo demokraticky. Ať už se to dnešním pokrokářům či konzervativcům líbí či nelíbí, shodují se v tom svatí Petr i Pavel, pochopitelně ve šlépějích Ježíšova svědectví.
Světská moc nepředstavuje Pravdu, k níž křesťana pojí láska a víra, a nemá přirozeně ani právo vyžadovat víru, ať již v náboženských či jiných otázkách. Poddaní či občané nemusí jejím tvrzením věřit, aby byli dobrými občany či poddanými, nýbrž jen plnit její nařízení, samozřejmě, pokud nepožadují spáchání hříchu.
Světská moc se nezřídka chová zpupně nebo - eufemisticky řečeno - totalitně. Na druhé straně však mezi lidmi nechybí snaha upínat ke světské moci svoje naděje, ba dokonce jí slepě věřit. Z dob bolševického teroru je známo, že nemálo jeho obětí – především z řad samotných bolševiků - dokonce i na popravišti volalo: „Ať žije soudruh Stalin!“, tedy ten, který je na popraviště poslal. Tito nešťastníci tak ovšem činili v upřímném, byť pomateném přesvědčení, a v heroickém vypětí tak za svého „generalissima“ pokládali život.
Na těchto paradoxních antimučednících bolševické ideologie se ukazuje jednak to, že globální lidská pospolitost je ohrožována mocí, která je nepřátelská vůči samotnému člověčenství; a jednak i fakt, že tato moc neusiluje o fyzickou likvidaci člověka, nýbrž o jeho transformaci, o znetvoření Bohem stvořeného obrazu, jímž je člověk jakožto muž a žena.
Pod rouškou pandemie se vynořuje globální nárok absolutní moci nad vším, co existuje, jak podotýká nová sociální encyklika Fratelli tutti (čl. 34). Jde této moci opravdu o tělesné zdraví člověka? Nebo spíše o záhubu jeho duše.
Medicína, ani ta preventivní neměla a nikdy nebude mít moc nad smrtí, a to ani na příkaz světské moci. Smrt je totiž důsledkem prvotního hříchu člověka, a odstraní ji teprve Kristův návrat. Křečovitá snaha o její přemožení lidskými prostředky, byť či pouze v jednom jediném případě, však vzbuzuje úsměv, který mrzne na rtech.
Drobné nesrovnalosti v posouzení reality a sporná opatření, která si činí nárok na absolutní poslušnost nejen, co do skutkové podstaty, nýbrž i pokud se týká osobního přesvědčení, jsou předzvěstí soumraku lidské mysli a frontálního útoku na důvěru lidských stvoření v Boží prozřetelnost.
Procitnutí z otrávené iluze, spolknuté v zahradě Eden, nebude bezbolestné, jak prorokoval na vlastním těle Spasitel. Konec světa však nebude přerušením toku stvořeného života, nýbrž jeho rozuzlením a vyvrcholením.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
