Holandsko. Když se každá sebemenší bolest může stát kritériem k legálnímu ukončení života, je křesťanské svědectví o smyslu utrpení a hodnotě života nesmírně významné. Poukazuje na to utrechtský arcibiskup, kardinál Willem Eijk, který je sám původním povoláním lékař. V komentáři k vatikánskému dokumentu “Samaritanus bonus” na příkladu své země varuje před šikmou plochou pozvolných ústupků na poli eutanazie.
Počátky sahají do 70. let. Tehdy společnost přitakala právu na eutanazii pro terminálně nemocné. V dalším desetiletí přišlo schválení “sladké smrti” také pro ty, kdo nejsou nevyléčitelně nemocní, potom pro trpící psychickými a neurodegenerativními chorobami.
Dalším pochmurným přelomem v šíření kultury smrti se stala eutanazii pro novorozence, kteří přišli na svět nemocní či postižení, čímž definitivně padla nezbytnost, aby pacient sám vyjádřil souhlas s ukončením života. V posledním stádiu přišla řada na lidi s depresí a demencí a nakonec také na ty, kteří ukončili 75 let, a - jak hlásají propagátoři eutanazie - jejichž život lze považovat za naplněný.
Holandský primas vyzdvihuje význam vatikánského dokumentu “Samaritanus bonus”. Připomíná otázky často opomíjené, nebo jak dodává dokonce i kněžími zamlčované, v sekularizované zemi, která se značně odklonila od učení církve v oblasti ochrany života a vytvořila si svou vlastní hyper-individualistickou morálku pro dnešní dobu. Připomíná, že kněz musí unikat veškerým gestům, která by mohla navozovat dojem souhlasu s eutanazií, včetně setrvávání u pacienta ve chvíli, kdy je usmrcován. “Dobrá pastorační péče o člověka, který chce podstoupit eutanazii, vyžaduje, aby doprovázející kněz jasně vyslovil, že eutanazie je znásilněním přirozené hodnoty lidského života,” říká kardinál Eijk.
A jak dodává, je to hřích těžký a neodvratný, učiněný bezprostředně před setkáním se svým Stvořitelem. S odvoláním na encykliku Jana Pavla II. “Veritatis splendor” holandský kardinál zdůrazňuje, že skutečný pastýř nevede svěřené lidi do toho, co je často označováno za jakési “pastorační řešení" formou kompromisu mezi učením církve a skutečností, nýbrž má je uvádět do pravdy, také v oblasti morálky.
Kardinál Eijk vysvětluje, že kněží se mají především modlit s pacientem a za něho, prosit o proměnu jeho srdce. Zároveň musejí nabízet také paliativní péči jako alternativu a dbát na to, aby nemocný nebyl osamocen, nýbrž obklopen starostlivými lidmi. Upozorňuje také na to, že žádost o eutanazii je často voláním o pomoc. Ve chvíli, kdy je nabídnuta odpovídající péče, mnoho lidí, které původně oznamovali svou vůli o eutanazii, od této cesty upouští, protože vidí, že lidé v jejich okolí vnímají jejich strachy a vnitřní zápasy.
Utrechtský arcibiskup zdůrazňuje, že jasná slova vatikánského dokumentu jsou velmi potřebná v dnešním světě, kde se eutanazie prosazuje po rouškou dobra a lidských práv. Odborníci odhadují, že v Holandsku bude eutanazie v příštím desetiletím příčinou smrti v osmi procentech všech skonů.
Jak dodává kardinál Eijk, sílící kultura smrti staví před katolíky další nesnadný úkol: přesvědčit sekularizovanou společnost, že utrpení může mít smysl, když jej vnímáme v Kristově světle.
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
