Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vážený pane předsedo!

Pokoj vám všem!

Srdečně zdravím Vás, pane předsedo, a všechny delegace účastnící se tohoto významného 75. Valného shromáždění Spojených národů. Zdravím zvláště generálního tajemníka, pana Antónia Guterrese, hlavy účastnických států a vlád, i všechny, kdo sledují toto valnou diskusi.

Sedmdesáté páté výročí založení OSN je pro Svatý stolec příležitostí vyjádřit přání, aby tato Organizace byla pravým znamením a nástrojem jednoty mezi státy ve službách celé lidské rodiny (srov. Promluva na 70. Valném shromáždění OSN, 25. září 2015; Benedikt XVI., Promluva na Valném shromáždění OSN , 18. dubna 2008).

Náš svět je nyní zasažen pandemií Covid-19, která způsobila ztrátu mnoha lidských životů. Tato krize mění náš způsob života, zpochybňuje naše ekonomické, zdravotnické a sociální systémy a ukazuje naši křehkost jakožto stvořených bytostí.

Pandemie nás totiž volá, „abychom se chopili tohoto času zkoušky jako času volby [...] času vybrat si mezi tím, na čem záleží, a tím, co pomíjí, oddělit to, co je nezbytné, od toho, co nezbytné není“ (Meditace Petrova nástupce při mimořádné pobožnosti Urbi et Orbi, 27. března 2020). Může představovat skutečnou příležitost k obrácení, transformaci a přehodnocení našeho způsobu života a našich ekonomických a sociálních systémů, prohlubujících rozdíly mezi bohatými a chudými v důsledku nerovné distribuce zdrojů. Může však být také možností k „obrannému postoji“ individualistického a elitářského ražení.

Stojíme tudíž před volbou mezi dvěma možnými cestami. Jedna vede k posílení multilateralismu, výrazu nové globální spoluodpovědnosti, solidarity založené na spravedlnosti, dosažení míru a jednoty lidské rodiny, Božího plánu se světem. Druhá upřednostňuje soběstačnost, nacionalismus, protekcionismus, individualismus a izolaci, opomíjí ty nejchudší, nejzranitelnější a  obyvatele existenčních periferií. A bude zajisté škodlivá pro veškerou pospolitost, způsobí sebezničení všech. To nesmí převážit.

Pandemie zvýraznila naléhavou potřebu podpořit veřejné zdravotnictví a realizovat právo všech na základní lékařskou péči (srov. Všeobecná deklarace lidských práv , čl. 25,1).

Proto znovu vybízím politické představitele i soukromý sektor, aby přijali vhodná opatření k zajištění dostupnosti vakcíny na Covid-19 i základních technologií pro léčbu nemocných. A pokud je třeba někoho upřednostnit, tak toho nejchudšího, nejvíce zranitelného a toho, kdo je obvykle diskriminován, protože je bezmocný anebo mu chybějí ekonomické zdroje.

Nynější krize nám také ukázala, že solidarita nesmí být prázdným slovem či slibem. Ukazuje nám také, že je důležité vyhýbat se pokušení přemáhat naše přirozené meze. „Lidská svoboda je schopna stanovovat meze technice, usměrnit ji a zapojit ji do služeb jiného typu pokroku - zdravějšího, lidštějšího, sociálně vstřícnějšího a celistvějšího“ (Laudato si´, 112). Měli bychom  brát zřetel také na všechny tyto aspekty v diskusích o složitém problému umělé inteligence.

S ohledem na to přemýšlím rovněž o dopadu na sektor práce, který je destabilizován trhem s pracovními silami a stále více podléhá nejistotě a všeobecné „robotizaci“. Nezbytné je zejména nalézt nové formy práce, které budou opravdu schopné uspokojit lidský potenciál a zároveň potvrdí naši důstojnost. K zajištění důstojné práce je třeba změnit dominantní ekonomické paradigma, jehož účelem je pouze zvyšování zisku podniků. Nabídka práce pro co nejvíce lidí by měla být jedním z hlavních cílů každého podnikatele a jedním z kritérií úspěchu samotné produkce. Technologický pokrok je užitečný a nezbytný, pokud vede k větší důstojnosti a bezpečnosti lidské práce a k menší svízelnosti a namáhavosti.

To všechno vyžaduje změnu kurzu, k čemuž již máme kulturní i technologické zdroje a prostředky, jakož i sociální povědomí. Tato změna však potřebuje silnější etický kontext, schopný překonat „široce rozšířenou a bezděčně upevňovanou »skartační kulturu«“ (Promluva papeže na 70. Valném shromáždění OSN, 25. září 2015, New York).

U počátků této skartační kultury je obrovský nedostatek úcty k lidské důstojnosti, ideologizace vlivem redukcionistických konceptů člověka, negace všeobecnosti jeho základních práv a touha po absolutní moci a kontrole, jež ovládá dnešní moderní společnost. Nazvěme to pravým jménem: toto je také atentát na lidstvo.

Je vskutku bolestné pozorovat, kolik základních práv je nadále beztrestně pošlapáváno. Seznam těchto porušení je velmi dlouhý a podává hrůzný obraz lidstva, jež je tupeno, zraňováno, zbavováno důstojnosti, svobody a možnosti rozvoje. V tomto rámci také lidé nábožensky založení trpí v důsledků svojí víry všemožnými druhy pronásledování, včetně genocidy. Mezi nimi jsme oběťmi také my, křesťané. Mnoho jich ve světě strádá, někdy jsou nuceni uprchnout ze svých rodných zemí, jsou odříznuti od svých bohatých dějin a svojí kultury.

Musíme však také připustit, že humanitární krize se staly jakýmsi status quo, jež nezaručuje  právo na život, svobodu a osobní bezpečí. Konflikty na celém světě fakticky ukazují, že užití výbušnin, zejména v obydleným oblastech, má dlouhodobě dramatický humanitární dopad. V tomto smyslu se konvenční zbraně stávají stále méně „konvenčními“ a stále více „zbraněmi hromadného ničení“, ničí města, školy, nemocnice, náboženské budovy a infrastruktury a základní služby obyvatelstva.

Mnozí jsou navíc nuceni opouštět svoje domovy. Uprchlíci, migranti a běženci v původních, přechodných a cílových zemích trpí opuštěností bez možnosti zlepšit svoji životní či rodinnou  situaci. Ještě horší je skutečnost, že jsou po tisících zadržováni na moři a násilím posíláni do detenčních zařízení, kde jsou vystaveni týrání a zneužívání. Mnozí jsou oběťmi obchodu s lidmi, sexuálního otroctví a nucených prací, sdíráni v ponižujících pracech bez spravedlivé mzdy. To všechno je netolerovatelné, ale dnes je to skutečnost, kterou mnozí záměrně přehlížejí!

Četné významné mezinárodní snahy odpovědět na tyto krize jsou velice slibné, mezi nimiž  dva Globální pakty o uprchlících a migraci, ale mnohým se nedostává nezbytné politické podpory, aby dosáhly cíle. Jiné selhávají proto, že se jednotlivé státy vyhýbají svojí odpovědnosti a svým závazkům. Přesto je však nynější krize příležitostí: příležitostí pro OSN a příležitostí pro vznik bratrštější a soucitnější společnosti.

To zahrnuje opětovné zvážení role ekonomických a finančních institucí, jakou je Bretton-Woods, které musejí odpovědět na rychle se zvyšující nerovnosti mezi přespříliš bohatými a permanentně chudými. Ekonomický model, který prosadí subsidiaritu, podpoří ekonomický rozvoj na lokální úrovni, investuje do školství a infrastruktur ku prospěchu místních komunit, poskytne  základy ekonomické úspěšnosti a zároveň všeobecné obnovy komunit i států. Tady znovu apeluji na to, aby „se zřetelem na tyto okolnosti  [...] byla všem státům dána možnost čelit těm největším momentálním potřebám a byl jim redukován či dokonce odpuštěn dluh, který tíží rozpočet zejména těch nejchudších“ (Velikonoční poselství Urbi et Orbi, 12. dubna 2020).

Mezinárodní společenství se musí vynasnažit učinit přítrž ekonomickým nespravedlnostem. „Když věřitelské multilaterální organismy poskytují poradenství různým státům, je nezbytné, aby braly zřetel na výsostné pojmy fiskální spravedlnosti, veřejné rozpočty způsobující jejich zadlužení a především na efektivní podporu, která z nich učiní protagonisty, a na ty nejchudší články sociálního tkaniva“ (Promluva k účastníkům semináře o nových formách solidarity, 5. února 2020).

„Nová etika předpokládá, že si uvědomíme nutnost uzavření daňových rájů, zabráníme daňovým únikům a recyklaci peněz, o které je společnost okrádána, a vyzveme důležité státy, aby hájily spravedlnost a obecné dobro více než zájmy nejmocnějších nadnárodních firem“ (tamt.). Toto je příhodná doba pro renovaci mezinárodní finanční architektury.

Pane předsedo,

Vzpomínám, že jsem měl před pěti lety příležitost oslovit Valné shromáždění, které slavilo sedmdesáté výročí. Má návštěva se uskutečnila v období skutečně dynamického multilateralismu, ve slibné a nadějeplné chvíli bezprostředně před přijetím Agendy 2030. O několik měsíců později byla rovněž podepsána Pařížská dohoda o změně klimatu.

Musíme nicméně poctivě připustit, že – ačkoli bylo dosaženo určitého pokroku – mezinárodní společenství postrádá schopnost plnit sliby dané před pěti lety, což mne nyní vede k tomu, abych opětovně zdůraznil, „že se musíme vyhýbat každému pokušení upadnout do deklarativního nominalismu, který má konejšit svědomí. Musíme dbát o to, aby naše instituce byly v boji proti všem těmto metlám skutečně účinné” (Promluva k Valnému shromáždění OSN, 25. září 2015). 

Přemýšlím též o nebezpečné situaci v Amazonii a ohrožení jejích domorodých obyvatel. Připomíná nám, že environmentální krize se nerozlučně pojí k sociální krizi a že péče o životní prostředí vyžaduje integrální přístup, zaměřený na vymýcení chudoby a exkluze (Laudato si´, 139).

Je zajisté pozitivním krokem, že vzrostla všestranná ekologická vnímavost a touha po akci. „Nesmíme budoucí pokolení zatížit břemenem problémů, které zapříčinily předchozí generace (…) a musíme se vážně ptát sami sebe, zda existuje politická vůle přidělit čestně, zodpovědně a odvážně více lidských, finančních a technologických zdrojů na zmírnění negativního dopadu klimatických změn a pomoc nejchudším a nejzranitelnějším populacím, které v jejich důsledku nejvíce trpí” (Poselství účastníkům 25. konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN změně klimatu, 1. prosince 2019).

Svatý stolec nadále dostojí své úloze. Na znamení konkrétní péče o náš společný domov jsem nedávno ratifikoval dodatek z Kigali Montrealského protokolu (Poselství účastníkům 31. setkání smluvních stran Montrealského protokolu, 7.11.2019).

Pane předsedo,

Nemůžeme opominout ničivý dopad krize Covid-19 na děti, včetně nezletilých migrantů a uprchlíků bez doprovodu. Dramaticky stoupá rovněž násilí na dětech, zahrnující onu hrůznou metlu, jíž je zneužívání a pedopornografie.

Miliony dětí se kromě toho nemohou vrátit do školy. Za této situace v mnoha částech světa hrozí nárůst dětské práce, vykořišťování a zneužívání dětí, dětské podvýživy. Mezinárodní instituce a některé státy navíc podporují potraty jako jednu ze „základních služeb“ v rámci humanitární pomoci. Je smutné pozorovat, nakolik je pro určité lidi jednoduché a výhodné popírat existenci života jako řešení na problémy matky i nenarozeného dítěte, které je naopak možné a nutné řešit.

Snažně proto prosím státní představitele, aby věnovali výjimečnou pozornost dětem, kterým jsou upírána základní práva a důstojnost, zejména právo na život a vzdělání. Nemohu nevzpomenout na výzvu mladé a odvážné Malaji Júsufzajové, která nám před pěti lety na Valném shromáždění připomenula, že „dítě, učitel, kniha a tužka mohou změnit svět”.

Prvními vychovateli dítěte jsou jeho matka a otec, ona rodina, kterou Všeobecná deklarace lidských práv popisuje jako „přirozenou a základní jednotku společnosti“ (Všeobecná deklarace lidských práv, čl. 16,3). Příliš často se však rodina stává obětí ideologických kolonialismů, které ji činí zranitelnou a nakonec u mnoha jejích členů – zejména těch nejbezbrannějších, tedy dětí a starých lidí – vedou k vykořenění a osiřelosti. Rozklad rodiny se projevuje v sociálním rozštěpení, které zabraňuje snahám o potírání společných nepřátel. Nastal čas, abychom překontrolovali své cíle a zasazovali se o ně.

Jedním z takových cílů je podpora ženy. Na tento rok připadá pětadvacáté výročí Pekingské konference o ženách. Ženy se svým jedinečným přínosem zastávají důležité role na všech úrovních společnosti a odvážně drží v rukou její otěže ve službě společnému dobru. Mnohé ženy však zůstávají pozadu – stávají se oběťmi otroctví, obchodování s lidmi, násilí, vykořisťování a ponižujícího jednání. Jim a ženám, žijícím daleko od rodiny, projevuji bratrskou blízkost, a zároveň požaduji důraznější rozhodnost a úsilí v boji proti jmenovaným zvrhlým praktikám, které neponižují jen ženy, nýbrž celé lidstvo, spoluvinné kvůli svému mlčení a absenci konkrétních činů.

Pane předsedo,

Musíme se dotazovat, zda je možné účinně naložit s největšími hrozbami míru a bezpečnosti, tedy chudobou, epidemiemi a terorismem, jestliže závody ve zbrojení, včetně jaderného, nadále plýtvají cennými zdroji, které by bylo lépe vynaložit ku prospěchu všestranného rozvoje národů a ochraně životního prostředí. Je nezbytné prolomit existující atmosféru nedůvěry. Jsme svědky eroze multilateralismu, která se jeví ještě závažněji prizmatem nových vojenských technologií (Promluva v Nagasaki, 24. listopad 2019), jako jsou smrtící autonomní zbrojní systémy (Laws, Lethal Autonomous Weapon Systems), které nezvratně mění povahu války a ještě více ji vymaňují z činnosti lidí.

Je třeba zvrátit perverzní logiku, která vlastnictví zbraní přikládá osobní a společenskou bezpečnost. Taková logika slouží jedině k tomu, aby zvyšovala zisk zbrojního průmyslu a umocňovala nedůvěru a strach mezi lidmi i národy.

Zvláště „jaderné zastrašování“ podněcuje obavy, založené na hrozbě vzájemného zničení, které v konečném důsledku kazí vztahy mezi národy a brání dialogu (tamtéž). Je tudíž navýsost důležité, abychom podpořili hlavní mezinárodní právní nástroje v oblasti jaderného odzbrojení, nešíření a zákazu jaderných zbraní. Svatý stolec si přeje, aby se příští hodnotící konference Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) změnila v konkrétní činy shodující se s naším společným úmyslem „dosáhnout co možná nejdříve zastavení závodů v jaderném zbrojení a přijmout účinná opatření k jadernému odzbrojení” (Preambule ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní).

Náš válčící svět navíc potřebuje, aby se Organizace spojených národů stávala stále výkonnější laboratoří míru, což si žádá, aby členové Rady bezpečnosti, zejména ti stálí, jednali jednotněji a rozhodněji. V tomto ohledu je nedávné přijetí globálního příměří za stavu současné krize velice ušlechtilým opatřením, jehož trvalá aplikace se domáhá dobré vůle u všech zúčastněných. Opětovně poukazuji také na důležitost zmírnění mezinárodních sankcí, které některým státům ztěžují patřičnou péči o obyvatelstvo.

Pane předsedo,

Z krize nevyjdeme takoví, jací jsme do ní vešli – buď budeme lepší, anebo horší. V tomto kritickém okamžiku je tudíž naší povinností, abychom promysleli budoucnost našeho společného domova a našeho společného projektu. Jedná se o náročný úkol, vyžadující poctivost a důslednost v dialogu, za účelem zlepšení multilateralismu a spolupráce mezi státy. Tato krize ještě více zvýraznila meze kladené naší soběstačností a společnou křehkostí a přivedla nás k tomu, abychom zřetelně vyhlásili, zda z ní chceme vyjít lepší či horší, neboť, jak opakuji, nebudeme stejní. Buď lepší, anebo horší.

Pandemie nám ukázala, že nelze žít jeden bez druhého, či, ještě hůře, jeden proti druhému. Spojené národy vznikly, aby propojovaly národy, přibližovaly je navzájem jako most. Vydejme se po něm, abychom problémy, které nyní prožíváme, ještě jednou proměnili v příležitost ke společnému utváření budoucnosti, jakou si přejeme.

Kéž nám všem Bůh žehná! Děkuji, pane předsedo.

Přeložili Milan Glaser a Jana Gruberová