Vatikán. “Milosrdný Samaritán je spolehlivým a věrným svědkem (Zj 3,14) spásonosné přítomnosti Boha v tomto světě” – tato slova uvozují dnes zveřejněný list Kongregace pro nauku víry, datovaný 14. červencem a zaměřený na “péči o lidi v kritických a konečných fázích života”. Sepsání dokumentu si vynutila stále vstřícnější legislativa v otázkách eutanazie a asistované sebevraždy.
List “Samaritanus bonus” reaguje na dokumenty různých biskupských konferencí, které zvažují přípustnost a formy duchovního a pastoračního doprovázení lidí, kteří zamýšlí dobrovolně ukončit život ve zdravotnických zařízeních. V obsáhlém doktrinálním úvodu uvažuje nad motivací takového činu a odkrývá ji v nedostatku víry: “Pokud za neodvratné nemoci, a to zejména chronické a degenaritivní, chybí víra, tvoří pak obavy z utrpení, smrti a následná tíseň hlavní důvody v pokusu o kontrolu vlastního umírání a nakládání s okamžikem smrti, včetně jeho předjímání v eutanazii či asistované sebevraždě”.
Schopnost docenit hodnotu lidského života jako takového současně ovlivňuje pokřivené kulturní povědomí, které chybně nakládá s výrazy “důstojná smrt” a “kvalita života”, mylně pojímá “milosrdenství” a “soucit” a podporuje růst individualismu, jenž druhé lidi vnímá jako omezování a ohrožování vlastní svobody. Z individualismu nicméně pramení nejméně viditelná nemoc naší doby – osamocenost, rozvinutá v některých legislativních kontextech jako “právo na soukromí” (ius solitudinis) zakládající princip autonomie, který může dospět až k volbě dalšího pokračování života či nikoli.
Těmto osobním právům a zákonům, které je definují, však list Kongregace pro nauku víry nadřazuje právo na život jako “základ právního řádu a předpoklad jakýchkoli další práv, včetně práva na osobní svobodu”. “Usmrtit člověka, dožadujího se eutanazie, tudíž neznamená uznat jeho svébytnost, nýbrž je naopak popřením jeho svobody, hluboce podmíněné nemocí a bolestí. (…) Člověk navíc určuje moment smrti a staví se tak na místo Boha”, zdůrazňuje nový dokument v kontinuitě s dosavadním církevním učením: “Eutanazie a asistovaná sebevražda jsou prohrou lidí, kteří je teoretizují, rozhodují o nich a uskutečňují je”.
Dokument se dále ve shodě s již existujícím magisteriem vyjadřuje k paliativní péči, definuje jako morální povinnost upuštění od neúměrných léčebných procedur, naléhá na výživu a zavodňování umírajícího pacienta a léčbu bolesti. Zvláštní kapitolu věnuje hospicům s poukazem na mimořádný význam perinatální hospicové péče, která by zasloužila co největší rozšíření, což vatikánská kongregace klade na srdce křesťanským zdravotníkům. “Ujímat se dětí, které podle dostupných vědeckých poznatků zemřou ihned po porodu anebo krátce po narození, napomáhá jejich rodičům ke zpracování smutku, který již nebudou vnímat jako ztrátu, nýbrž jako pouť lásky, vykonanou společně s jejich dítětem”.
List “Samaritanus bonus” vyzdvihuje úlohu rodiny v péči o nemocné, která v tomto poslání potřebuje pomoc a příslušné prostředky. “Je tudíž nezbytné, aby státy uznaly přednostní a základní sociální funkci rodiny a její nenahraditelnou roli a uvolnily patřičné zdroje k její podpoře”, vybízí vatikánský úřad a obrací se ke státní moci také s výzvou k zaručení výhrady svědomí v lékařské a zdravotnické oblasti, za respektování principů přirozeného mravního zákona. “Právo na výhradu svědomí křesťané uplatňují nikoli ze soukromého náboženského přesvědčení, nýbrž z hlediska základního a nezadatelného práva každého člověka”, vysvětluje se v dokumentu. Církev od samého počátku sice vštěpovala křesťanům poslušnost vůči zákonně ustavené vládě, avšak zároveň důrazně připomínala, že “více je třeba poslouchat Boha než lidi” (Sk 5,29).
Zásadní, byť nijak překvapivou novinkou, kterou dnešní dokument přináší, je tak především jeho jedenáctá kapitola, nazvaná “Pastorační rozlišování u lidí požadujících eutanazii nebo asistovanou sebevraždu”. V těchto případech se kněz ocitá před člověkem, který se rozhodl k závažně nemorálnímu činu a svobodně v něm setrvává. Jedná se tedy o zjevnou nezpůsobilost k přijetí svátostí pokání s odpuštěním hříchů, svátosti pomazání nemocných a viatika (CIC 987, 1007, 915 a 843 § 1). Tyto svátosti může přijmout jedině tehdy, když pacient změní svůj úmysl – kupříkladu zruší zápis do asociace, sdružující lidi hodlající ukončit život formou eutanazie. Jestliže se jedná o nemocného v bezvědomí, kněz může udělit svátosti sub conditione , pokud lze předpokládat pokání na základě nějaké předchozí známky v pacientově jednání. Vatikánský dokument podtrhuje, že církev tímto přístupem nezamítá dotyčnému člověku přijetí, naopak, pastorační pracovník mu za každých okolností má nabídnout vyslechnutí a pomoc. Zároveň má objasnit význam svátostí, aby tak nemocnému až do poslední chvíle poskytla nástroje k jejich případné volbě. Odklad rozhřešení neodsuzuje hříšníka, nýbrž má ho přimět k obrácení, a v tomto smyslu má kněz svou osobní přítomností využít veškerých příležitostí v čase zbývajícím do výkonu eutanazie. Za jejího průběhu nicméně není přípustné, aby se zdržoval u nemocného, což by mohlo být vykládáno jako schvalování eutanazie. Tato zásada se týká hlavně nemocničních kaplanů v těch zdravotnických zařízeních, kde se praktikuje eutanazie. Jak upozorňuje Kongregace pro nauku víry, nemají zavdat příčinu k pohoršení a účastnit se na usmrcení lidského života.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
