Nový portál Vatikánského rozhlasu

Lidstvo prožívá epochální změnu, ve které se zabydlela „třetí světová válka vedená po částech“, jak jsem toto dění již vícekrát označil. Dobře víme, nakolik strach z nového světového konfliktu, hrozícího zkázou lidstva, poznamenal naši nedávnou minulost. Sv. Jan XXIII. věnoval otázce míru svou poslední encykliku, kterou adresoval všem lidem dobré vůle (Pacem in terris, 11.4.1963). A vzpomeňme též na zarmoucená slova, jimiž se sv. Pavel VI. obrátil ke shromáždění Spojených národů: „Jedni proti druhým? Nikoli, už nikdy více“ (4.10.1965).

Bohužel shledáváme, že dnešní svět dosud vězí v atmosféře válek a vzájemného násilí. Tato bolestná skutečnost vyžaduje, abychom nejenom vymáhali mír, nýbrž téměř nás nutí ke kladení závažných otázek. Jak je možné, že se ve světě, kde globalizace strhla mnohé hranice, nadále uplatňuje násilí ve vztazích mezi jedinci a společenstvími? Proč nám často nahání strach člověk, který se od nás odlišuje, až do té míry, že zaujímáme obranné a podezíravé postoje, z nichž se příliš často stává nevraživá útočnost? Proč se vlády některých států domnívají, že projevování síly, včetně válečných zásahů, jim dodá větší důvěryhodnost v očích občanů a znásobí podporu, kterou jim prokazují?

Na tyto a jiné otázky nelze odpovídat všeobecně a ukvapeně. Dožadují se studijního úsilí, je třeba do nich investovat rovněž na rovině vědeckého bádání a formace mladých generací. Z toho důvodu jsem považoval za nepostradatelné otevření studijního oboru zaměřeného na mírové vědy při Papežské lateránské univerzitě. Vycházel jsem přitom z přesvědčení, že církev je povolána k tomu, aby se zasadila o „řešení problémů týkajících se míru, svornosti, životního prostředí, obrany života, lidských a občanských práv” (Evangelii gaudium, 65).

V tomto úsilí zaujímá ústřední úlohu univerzitní svět, který je symbolickým místem onoho všestranného humanismu, který potřebuje ustavičnou obnovu a obohacování, aby dokázal vyvolat odvážnou kulturní obrodu, již si žádá současná chvíle. Jedná se o výzvu, kladenou též církvi, která se svou celosvětovou sítí církevních univerzit může přinést rozhodující „příděl kvasu, soli a světla evangelia Ježíše Krista a živé tradice církve stále otevřené novým situacím a novým výzvám” (Veritatis gaudium, 2), jak jsem v nedávné době připomenul v dokumentu, reformujícím církevní studia. To samozřejmě neznamená změnu institucionálního významu a prověřených tradic našich akademických učilišť, nýbrž spíše jejich nasměrování do perspektivy výrazněji “vycházející” a misionářské církve. Problémy současného světa je totiž možné řešit, pokud si osvojíme schopnost odpovídat přiměřeným obsahem a vhodným jazykem a oslovovat přitom především nové generace (z listu papeže Františka kard. De Donatis u příležitosti založení nového studijního oboru mírových věd, 12.11.2018).

Předkládaný svazek nabízí přehled některých zájmových okruhů této nové akademické činnosti, která je nezbytně interdisciplinární a vyjadřuje plodný dialog mezi filosofií, teologií, právem a historií. Věřím, že rigorózní bádání v těchto oborech, doplněné též o příspěvky přírodních věd, povede k rozvoji vědomostí o míru a bude utvářet skutečně cenné tvůrce pokoje, připravené vstoupit do hry v nejrůznějších oblastech života našich společností.

Rád bych zdůraznil, že dobrý tvůrce pokoje má být schopen zralého pohledu na svět a dějiny, aniž by upadl do „přemíry diagnóz, jež nejsou vždycky provázeny rozhodnými a skutečně použitelnými řešeními” (Evangelii gaudium, 50). Je třeba přesáhnout čistě sociologický přístup, který si nárokuje, že nestranně a neutrálně obsáhne veškerou realitu. Kdo se hodlá stát odborníkem v mírových vědách, potřebuje se naučit pozorně vnímat znamení doby: zalíbení ve studiu a vědeckém bádání má ladit se srdcem, které dokáže sdílet “radost a naději, smutek a úzkost lidí naší doby” (Gaudium et spes,1), aby tak umělo skutečně rozlišovat podle evangelia.

Máme doopravdy zapotřebí kvalitně připravených mužů a žen, vybavených všemi potřebnými nástroji k výkladu sociální, ekonomické a politické dynamiky naší doby. Vklad do těchto formačních procesů může napomoci mnoha mladým lidem, aby odkryli, že “povoláním laiků je především láska v rodině a láska působící ve společnosti a v politice: je to konkrétní povinnost budovat novou společnost na základě víry. Znamená to žít uprostřed světa a společnosti s cílem evangelizovat její různé složky, podílet se na růstu pokoje, soužití, spravedlnosti, lidských práv, milosrdenství, a tak šířit ve světě Boží království” (Christus vivit, 168).

Děkuji profesoru Marengovi, který tuto knihu připravil, a také všem autorům, jejichž příspěvky otevírají cestu k rozvoji tohoto nepostradatelného pole vědeckého bádání, určeného k tomu, aby vztahy mezi lidmi a národy prosycovalo pokojem a svorností.

Přeložila Jana Gruberová