Nový portál Vatikánského rozhlasu

Liturgie byla přetvořena na jakési „šaškovské mysterium“ konané na oltáři náboženské korektnosti. (Připomeňme, že v Itálii stále platí povinnost roušek pro všechny účastníky mše, rukavice pro kněze a dezinfence při podávání sv. přijímání – pozn. překl.). Posláním církve se stalo ukazovat světu občanskou loajálnost, respektující zdraví „druhých“ dodržováním pravidel, diktovaných strachem ze smrti, která se rovná nákaze. Křesťané se naučili nebýt blázny. Sžili se s  úzkostnou zdravotnickou prevenci. Naučili se přemáhat smrt poslušností představám kněží a biskupů zaobírajících se dodržováním hygienických předpisů.

Miluji Dolomity a často tam již roky přicházím. Během výletu jsme nedávno spolu s jedním knězem vstoupili do kostela, abychom se účastnili mše. Můj přítel šel do sakristie, aby požádal, zda smí koncelebrovat, a odpověď překonala všechna očekávání: „To nejde, neznám tě,“ což neznamenalo, že neměl celebret (potvrzení o tom, že je knězem). Znamenalo to: kdo mi zaručí, že nejsi nakažen virem? Potom, protože si zapomněl roušku a aby mohl být na mši přítomen, byl mu zapůjčen jakýsi hadr, zakrývající celou tvář.

Již několik měsíců nedělám nic jiného než diskutuji a přu se s přáteli a známými, proč mám dojem, že se z liturgie stalo „šaškovské mysterium“ konané na oltáři politické, potažmo náboženské korektnosti. Mám totiž dojem, že se posláním církve stalo ukazovat světu občanskou loajálnost dodržováním skrupulózních pravidel.

Pokud se někdo pokusí poukázat na iracionálnost tohoto počínání z náboženského hlediska, slyší pouze jedinou odpověď: musíme poslouchat regule, které biskupové stanovili pro pandemii. Každý z nás, který se nepodřizuje prakticky nikomu, tím méně pak církevním přikázáním či učitelskému úřadu církve, se náhle stal zelótským koryfejem poslušnosti.

Lid, který ztratil víru v Kristovo vítězství nad smrtí, podléhá pokušení utéci před smrtí do poslušnosti hygienickým předpisům. Obsesivní péče o zdraví, okázale manifestovaná při každé bohoslužbě, dokazuje, že Bible má pravdu. Náš problém je stále stejný: strach před smrtí (Žid 2,14), který nás celý život drží v satanově područí.

Obsese roušek a tekutin opakovaně dezinfikujících naše ruce během eucharistie dává jen za pravdu Nietzschemu i Hitlerovi, podle nichž je křesťanství náboženstvím otroků a hlupáků.

Věci se však mají jinak. Po tři staletí – neustále a v mnoha částech světa dodnes - byli křesťané mučeni a vražděni, protože odmítali připustit, že jejich materiání blahobyt závisí na politické a kulturní moci imperia, Říma. A to jen proto, že odmítali prostou samozřejmost, drobný úkon poklony soše Císaře. Císaře, který zosobňoval světovou moc imperia, dávajícího všem občanům nemalá privilegia. Křesťané však odmítli uposlechnout oné samozřejmosti. Blázni. Asociálové.

Křesťané se dnes naučili nebýt blázny. Sžili se s nutností chránit zdraví. Naučili se přemáhat smrt poslušností představám kněží a biskupů zaobírajících se dodržováním hygienických předpisů.

„Běda mi, když nebudu hlásat evangelium,“ napsal svatý Pavel. Běda mi, když nebudu hlásat, že Bůh přemohl smrt pro mne. Srdcem této zvěsti je eucharistie. Pravým problémem bude asi nedostatek víry. Patrně nás římští mučedníci mohou něčemu učit.

Z internetového portálu La Nuova Bussola Quotidiana 16. srpna 2020

Přeložil Milan Glaser