Období Covid-19 bude připomínáno jako jedna z nejsvízelnějších dob, pokud jde o individuální svobody, zejména o tu náboženskou. Bezprecedentním způsobem byli věřící celého světa nuceni se vyrovnat s tím, že se nemohli účastnit bohoslužby. Všechno se sběhlo bez sebemenšího pokusu o nalezení nějakého kompromisu mezi nezbytnými opatřeními zamezujícími šíření nové virózy a obranou základního práva na náboženskou praxi. Všude na světě byly kostely a jiné budovy náboženského kultu až těmi posledními místy, která byla opětovně zpřístupněna veřejnosti.
V Malajsii ještě dnes, zatímco život se již zcela vrátil do normálu, náboženská sféra stále čelí restrikcím. Cizinci mají zákaz vstupu do míst náboženského kultu, jako by automaticky byli nositeli viru. V katolických kostelích je dosud omezen počet účastníků a drasticky je redukován počet bohoslužeb.
Nepřekvapuje, že vlády celého světa využíjí každou příležitost k omezení individuálních svobod, ale poněkud zaráží, že se proti značně restriktivním opatřením nepostavila žádná náboženská autorita. Pokud byl umožněn pravidelný přístup do obchodů s potravinami (materiální potřeby), proč nebylo možné učinit totéž na místech náboženského kultu (duchovní potřeby)?
Nicméně, chtěl bych zde poukázat spíše na jednu věc, která je obecnějšího rázu a týká se spoluodpovědnosti celého katolického společenství za přijetí těchto podmínek, jako by byly nevyhnutelné, anebo jako by nemělo cenu usilovat o jejich změnu. Pokud jde např. o přístup cizinců na místa náboženského kultu v Malajsii, často se opakovalo jako mantra, že to závisí na standardech vládních opatření, pro které se - v angličtině vžil zvláštní akronym – SOP.
Směšuje se tady přijetí kříže „následováním Krista“ a povinnost dbát na nařízení státu. Je třeba si připomenout, že velcí světci jako Maxmilián Kolbe či Editha Steinová zemřeli v nacistických koncentračních táborech, kde jejich věznitelé „pouze“ dodržovali vládní nařízení.
Zmíněný bod tedy souvisí s mantrou oněch „vládních opatření“ - SOP. Ptejme se, jak bychom reagovali, kdyby nám bylo řečeno, že po dobu blíže neurčenou z nějakého důvodu, o kterém by rozhodla vláda, nebudeme moci vídat svoje děti. Ponecháme to jen tak, aniž bychom pozvedli hlas? Neměli bychom pocit, že jsme nespravedlivě zbaveni svého práva žít se svojí rodinou? Nebyli bychom zdrceni bolestí?
Nuže. Odpověď, kterou na tyto otázky přirozeně všichni nosíme v srdci, zjevuje nakolik je nám zapotřebí milosrdenství. Naše víra je natolik chudá, že nedokážeme uznat v eucharistii to opravdu nejdražší, co máme. Copak eucharistie není opravdovým základem naší víry? Není snad oběť živého Boha, uskutečňující se každou eucharistií, jediným zdrojem smyslu našich citů i našich činů? Není snad možnost tajemně se sytit Kristovým Tělem jediným a pravým zdrojem našeho života?
Bez boje jsme se vzdali toho, co je nám nejdražší. Dovolili jsme, aby bylo zásadně přerušeno zásobování duchovní podstaty našeho života, aniž bychom pozvedli hlas.
Přinesla-li tato karanténa vůbec něco dobrého, pak je to patrně vědomí toho, jak jsme ubozí a zpustlí, takže můžeme postřehnout nepatrnost a vratkost svojí víry; je natolik chabá, že jsme dovolili světu, aby nás znásilnil, aniž bychom si povšimli, že jsme znásilňováni. Uznání vlastní ubohosti je nicméně obrovská milost, nezbytná k obrácení, abychom si více zamilovali živého Boha a hladověli po Jeho mystickém Těle.
Kéž toto uvědomění opět naši víru posílí.
Autor (nar. 1978 v italské Veroně) vyučuje ekonomii na Universitě v Kuala Lumpur, je autorem odborných knih i publicistou.
Z internetového deníku La Nuova Bussola Quotidiana 21. července 2020
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
