Nový portál Vatikánského rozhlasu

Na slavnost dvou apoštolů tohoto města bych se vámi chtěl podělit o dvě klíčová slova: jednota a proroctví.

Jednota. Slavíme společně dvě velice odlišné postavy. Petr byl rybář, který trávil den mezi vesly a sítěmi; Pavel byl vzdělaný farizeus, který učil v synagogách. Když se vydali na misie, Petr se obracel k židům a Pavel k pohanům. Když se jejich cesty zkřížily, se zápalem spolu diskutovali, což se Pavel neostýchal vylíčit v jednom svém listě (Gal 2,11). Byli to zkrátka dva zcela odlišní lidé, ale vnímali se vzájemně jako bratři, jako jedna rodina, kde se často vyskytuje diskuse, ale vždycky láska. Důvěrnost, jež je pojila, však nepramenila z přirozených náklonností, nýbrž v Pánu. On nám nepřikázal, abychom si byli vzájemně milí, nýbrž měli se rádi. On sjednocuje, aniž by nás uniformoval. Sjednocuje nás v rozdílech.

První dnešní čtení nás přivádí k prameni této jednoty. Podává, jak právě zrozená církev prochází kritickou fází: Herodes se rozlítil a rozpoutal násilnou perzekuci. Apoštol Jakub byl zabit, a nyní je uvězněn také Petr. Jako by komunitě byla uťata hlava, a každý se obává o vlastní život. A přece se v této tragické chvíli nikdo nedává na útěk, nikdo se nesnaží zachránit si kůži, nikdo druhého neopouští, ale všichni se společně modlí. Z této modlitby čerpají odvahu; z této modlitby vzchází jednota silnější než jakákoli hrozba. Text praví, že »Petr byl hlídán ve vězení a církevní obec se naléhavě za něho modlila k Bohu« (Sk 12,5). Jednota je princip, který je aktivován modlitbou, protože modlitba umožňuje Duchu svatému jednat, dodávat naději, zkracovat distance a v nesnázích se držet spolu.

Všimněme si další věci: v oněch nesnázích nikdo neběduje nad zlem a Herodovým pronásledováním. Nikdo Heroda nehaní. A my jsme si dost zvykli nadávat na zodpovědné činitele. Je zbytečné, ba nelibé, když křesťané marní čas bědováním nad světem, společností a nepřízní. Bědování nic nezmění. Připomínám, co jsem řekl o Letnicích, že naříkáním se zavírají dveře Duchu svatému. Nejprve narcismem, za druhé sebelítostí a za třetí škarohlídstvím a hořekováním. Tyto tři postoje zavírají dveře Duchu svatému. Tito křesťané neobviňují, ale modlí se. Nikdo v této  komunitě neříkal: „Kdyby byl Petr býval opatrnější, nebyli bychom se ocitli v této situaci.“ Petr by lidsky vzato mohl být kritizován oprávněně, ale nikdo jej nekritizoval. Nepomlouvali jej, ale modlili se za něj. Nemluvili o něm za jeho zády, nýbrž s Bohem. A nyní se můžeme ptát: „Střežíme svoji jednotu, jednotu svojí církve modlitbou? Modlíme se jedni za druhé?“. Co by se stalo, kdyby bylo více modlitby a méně reptání? To, co se stalo Petrovi ve vězení. Jako tehdy by se otevřely brány, které nás dělí, a spadla by pouta, která paralyzují. A divili bychom se jako ona dívka, která spatřila Petra u dveří, ale nebyla s to je otevřít a vrátila se nejprve dovnitř, konsternovaná radostí, že vidí Petra... Prosme o milost umět se modlit za sebe navzájem. Svatý Pavel vybízel křesťany k modlitbě za všechny a především za ty, kdo vládnou (srov. 1 Tim 2,1-3). O vládcích se říká, že jsou takoví či onací. Já to nebudu specifikovat, protože není vhodná doba, ani místo na taková označení, jimiž jsou vládci častováni. Ať je soudí Bůh, ale my se za vládce modleme. Modleme se za ně, protože potřebují modlitbu. To je úkol, který nám svěřuje Pán. Plníme jej? Anebo jen mluvíme, haníme a dost! Bůh očekává, že když se modlíme, pamatujeme také na ty, kdo nesmýšlejí jako my, zavřeli nám před nosem a stěží jim odpouštíme. Pouze modlitba rozvazuje pouta, jako u Petra; jedině modlitba urovnává cestu k jednotě.

Dnes jsou žehnána pállia, která budou předána děkanovi kardinálského kolegia a metropolitním arcibiskupům, jmenovaným v uplynulém roce. Pallium připomíná jednotu mezi ovcemi a pastýřem, který jako Ježíš vkládá na ramena ovečku, aby už se od ní nikdy neoddělil. Dále jsme dnes, podle krásné tradice, zvláštním způsobem spojeni s ekumenickým patriarchátem Konstantinopole. Petr a Ondřej byli sourozenci, a my, pokud to jde, se bratrsky navštěvujeme o příslušných svátcích. Ani ne tak ze zdvořilosti, ale abychom kráčeli společně k cíli, kterým je plná jednota. Dnes nemohli přicestovat kvůli koronaviru, ale když jsem sestoupil dolů uctít Petrovy ostatky, vnímal jsem v srdci jako by bratr Bartoloměj stál vedle mne. Jsou zde s námi.

Druhým slovem je proroctví. Naši apoštolové byli Ježíšem provokováni. Petr uslyšel: »Za koho mne pokládáš?« (srov. Mt 16,15). V tom okamžiku pochopil, že Pána nezajímají obecná mínění, nýbrž osobní rozhodnutí Jej následovat. Také Pavlův život se změnil v důsledku Ježíšovy  provokace: »Šavle, Šavle, proč mne pronásleduješ?« (Sk  9,4). Pán jím otřásl uvnitř. Spíš než jeho srazil z koně cestou do Damašku domýšlivost zbožného a slušného muže. Takto se hrdý Šavel stal Pavlem, což znamená „malým“. Po těchto provokacích a životních obratech následují proroctví: »Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev« (Mt 16,18); a o Pavlovi: »On je nástroj, který jsem si vyvolil, aby o mně donesl zvěst pohanům« (Sk 9,15). Proroctví se tedy rodí přijetím Boží provokace, nikoli řízením vlastního klidu a vzetím všeho pod kontrolu. Nerodí se z mých myšlenek, nerodí se z mého zavřeného srdce. Rodí se, pokud se necháme vyprovokovat Bohem.  Když evangelium otřese jistotami, dává vytrysknout proroctví. Jenom ten, kdo se otevírá Božím překvapením, stává se prorokem. A právě Petr a Pavel jsou proroci, kteří vidí nejvíce: Petr jako první vyzná, že Ježíš je »Mesiáš, Syn živého Boha« (Mt 16,16); Pavel předjímá svoje životní finále slovy: »Mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán« (2 Tim 4,8).

Dnes potřebujeme proroctví, opravdové proroctví: nikoli mluvky, kteří slibují nemožné, nýbrž svědectví, že evangelium je možné. Nejsou třeba zázračné úkazy – zarmucuje mne, když slyším proklamace: „chceme prorockou církev“. Dobře. A co děláš pro to, aby církev byla prorocká? Chceme proroctví? Potřeba jsou životy, jež ukazují zázrak Boží lásky. Nikoli nadání, nýbrž koherence. Ne slova, nýbrž modlitba. Nikoli provolání, nýbrž služba. Chceš prorockou církev? Začni sloužit a buď zticha. Nikoli teorie, nýbrž svědectví. Nepotřebujeme být bohatí, nýbrž mít rádi chudé; nikoli vydělávat na sebe, nýbrž rozdávat se druhým; nepotřebujeme konsenzus světa, což znamená být zadobře se všemi – u nás se říká: „být zadobře s Bohem i s ďáblem“... být zadobře se všemi. Nikoli, to není proroctví. Potřebujeme radost z budoucího světa; nikoli pastorační projekty, nýbrž pastýře, kteří dávají život a jsou zamilovaní v Boha. Takto hlásali Ježíše Petr a Pavel: zamilovaně. Petr při svém ukřižování nemyslí na sebe, nýbrž na Pána; považuje se za nehodného zemřít stejně jako On a žádá, aby byl ukřižován hlavou dolů. Pavel před svým stětím myslí jenom na darování života a píše, že chce »prolít v oběť svou krev« (2 Tim 4,6). To je proroctví a mění dějiny. Nikoli slova jsou proroctvím, které mění dějiny.

Drazí bratři a sestry, Ježíš prorokoval Petrovi: »Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev«. Také pro nás existuje podobné proroctví. Nachází se v poslední knize Bible, kde Ježíš slibuje věrným svědkům »bílý kamínek, na kterém bude vyryto nové jméno« (Zj 2,17). Jako Pán proměnil Šimona na Petra, tak volá každého z nás, abychom byli živými kamínky, z nichž zbuduje církev a nové lidstvo. Někdo vždycky boří jednotu a zháší proroctví, avšak Pán věří v nás a žádá Tě: „Chceš zbudovat jednotu? Chceš být prorokem mého nebe a země?“ Bratři a sestry, nechme se vyprovokovat Ježíšem a nalezněme odvahu říci Mu: „Ano, chci.“

Přeložil Milan Glaser