Itálie. Na pultech italských knihkupectví se zanedlouho objeví populárně-naučný svazek, který přibližuje mladým lidem různá náboženství prostřednictvím každodenního života jejich věřících (Le religioni spiegate ai giovani, Diarkos Edizioni). Autorem knihy je kněz římské diecéze Mauro Leonardi a katolictví v ní zastupují don Julián Carrón, předseda hnutí Comunione e Liberazione, které působí rovněž v České republice, a Chiara Giaccardi, profesorka sociologie a antropologie médií na milánské Katolické univerzitě.
Webový portál ilsussidiario.net (30.4.) přetiskl část rozhovoru s prvně jmenovaným. Španělský kněz a biblista Carrón odpovídá na otázku, zda setkání “s Kristovým tělem” musí nutně probíhat v křesťanských strukturách. Mají existovat křesťanské školy, tělocvičny, cestovní kanceláře a nemocnice? Nevedlo spíše uznání křesťanství jako státního náboženství k jeho zesvětštění, ač výsledkem mělo být pokřesťanštění světa, zajímalo tazatele.
“Pokud se chceme setkat s Kristovým tělem, není nezbytné, aby se to odehrálo v křesťanských strukturách, díky nimž se křesťanství nerozšířilo”, odpovídá otec Carrón. “V prvních stoletích zde žádné takové struktury nebyly a církev nikdy nebyla tolik misijní jako tehdy. Křesťanství se rozmáhá díky novosti, kterou s sebou nese život »nového stvoření«, řečeno se sv. Pavlem (2 Kor 5,17). Takový život se projevoval v jedincích, kteří pak utvářeli živá společenství. Často odkazuji ke skupině rodin, které spolu žijí poblíž Milána. Za různých okolností postupně navázaly vztahy s dalšími deseti, patnácti páry z oné oblasti, které ani v nejmenším nepomýšlely na manželství. Tito lidé zažili rozpad mnoha rodin, počínaje těmi, z kterých pocházeli, a přesvědčili se o tom, že manželství nemůže trvat, a proto se vůbec nevyplatí. Pak se ale stalo, a to aniž by vůbec přišla řeč na křesťanské manželství, že tyto mladé páry, jeden po druhém, dospěly ke svatbě v kostele. Proč? Takříkajíc z prospěšné závisti. Tyto lidi nezměnila nauka o svátostném manželství, nýbrž fascinující uskutečnění toho, co považovali za nemožné. V rodinách jejich přátel se ono učení stalo tělem a tuto krásu si nemohli nechat ujít. Něco takového se může stát v Miláně stejně jako třeba v Kazachstánu”, podotýká předseda hnutí Comunione e Liberazione, a uzavírá:
“Jak dlouho jsme o křesťanství mluvili jednotvárně, formalisticky, abstraktně, místo abychom přišli s návrhem, který by zapojil celou naši osobnost – rozum, svobodu i cit? Křesťanství se sdílí jedině tehdy, když ve vlastním životě zakusíme existenciální kouzlo víry. Pokud k tomu nedojde, nevznikne jakákoli přitažlivost, protože Kristovo tělo je dnes dosažitelné jedině proměněným lidstvím současných křesťanů. Bez tohoto těla se křesťanství redukuje na etiku, nauku, vnější formu, či návyky, což samo o sobě nedokáže v člověku zapustit trvalé kořeny”.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
