V rozhovoru pro květnovou přílohu Osservatore Romano “Donne Chiesa Mondo” se prefekt Kongregace pro biskupy, kardinál Marc Ouellet, zamýšlí nad různými aspekty role ženy v kněžské formaci, ve farních komunitách a obecněji v životě církve.
Pane kardinále, už jste se vyslovil v příznivém smyslu o přítomnosti žen v kněžské formaci a duchovním doprovázení. Můžete nám vysvětlit proč, z jakého důvodu?
Mohou se na ní podílet různými způsoby: výukou teologie, filosofie nebo spirituality. Mohou být součástí formačního týmu, zejména v otázkách rozlišování povolání. V této oblasti potřebujeme názor žen, jejich intuici, schopnost postihnout lidskou stránku kandidátů, jejich stupeň afektivní či psychologické zralosti. Pokud jde o duchovní doprovázení, žena jistě může být nápomocná, avšak domnívám se, že je lepší, aby kandidáta kněžství doprovázel kněz. Žena naopak může doprovázet lidskou formaci, což je aspekt, který dle mého mínění není v seminářích dostatečně rozvinutý. Je zapotřebí posoudit do jaké míry jsou bohoslovci svobodní, jejich schopnost být koherentní, jejich životní program a také jejich psychosociální a psycho-sexuální identitu.
Afektivita je oblastí, v níž jakoby formace bohoslovců zaostávala. Pak je tady další citlivá záležitost: klerikalismus, představa kněžské kasty a někdy také pocit beztrestnosti. Může podle vás přítomnost žen ve formačních týmech pomáhat v těchto klíčových otázkách?
Myslím, že zkušenost spolupráce s ženami, ve smyslu rovné spolupráce, pomáhá kandidátům k nastínění jejich budoucí služby a ovlivňuje jejich schopnost ženy respektovat a spolupracovat s nimi. Pokud se s tím nezačne během formace, hrozí knězi, že bude svůj vztah k ženám prožívat klerikálním způsobem.
V Ratio fundamentalis z roku 2016, publikované Kongregací pro klérus, se předkládá plán integrální formace kněze, schopného spojit lidskou, duchovní, intelektuální a pastorační dimenzi. V tomto kontextu je podle vás přítomnost žen “doplňující” nebo “zásadní”?
Domnívám se, že tento text potřebuje další rozvinutí směrem k větší otevřenosti. Jsme stále ještě na úrovni klerikální koncepce formace, která se sice snaží o vykročení dál, ale setrvává v linii toho, co bylo dříve. Jsou tu sice některé nové prvky ohledně lidské formace, ale myslím, že jsou tu stále ještě velké nedostatky pokud jde o integraci ženy do formace.
Často slýcháme o tom, že by se ženám měly svěřovat zodpovědné funkce. To je zajisté důležité. Pokud jsem to však dobře pochopila, vy voláte především po kulturní proměně. Máte na mysli změnu mentality?
Ano, přesně tak. V jednom svém nedávném vystoupení na plenárním zasedání Kongregace pro katolickou výchovu jsem ocenil kreativní hodnotu předmluvy k dokumentu Svatého otce Veritatis gaudium (Apoštolská konstituce papeže Františka o církevních univerzitách a fakultách z 29. ledna 2018) pro obnovení vyššího školství. Poukázal jsem na to, že chybí problematika žen a její ohlas v církvi. Nejde pouze o podporu žen, ale o přehodnocení této dimenze jako integrální součásti celé formace. V takto důležitém textu směřujícímu k výhledu do budoucnosti, by bylo bývalo žádoucí alespoň nastínit toto téma. Je to příznačné pro situaci, v níž ještě jsme! Když jsem vystoupil na plenárním zasedání Kongregace pro katolickou výchovu byli přítomni rektoři římských univerzit a také nemálo žen, ovšem asi tak v poměru jedna ku deseti. Ve vyšším školství na katolických univerzitách je tedy ještě mnoho co dělat. Kulturní proměna znamená změnu mentality. Abych se vrátil ke kněžské formaci kněz se může připravit, aby dobře kázal a vykonával všechno tak, jak se má, nicméně pastorace je především péčí o člověka. A pozornost k člověku je vlastností ze své povahy ženská. Důležitá je ženská zaměřenost na člověka a až v druhé řadě na jeho funkci. Papež František ve své nové pastorační konverzi požaduje, abychom brali na zřetel člověka, ptali se, jak ho doprovázíme v růstu. Doposud jsme se zabývali především pravověřím, dobrou znalostí učení církve a jeho správným vyučováním. Ale co všichni tito nebozí lidé, kteří je musí strávit… Jakým způsobem je doprovázíme?
Vztah mezi kněžími a ženami je stále do značné míry v mnohém podmíněn. Často zažíváme jakési vzájemné rozpaky, nepříjemnost. Vnímám obtížnost v navazování rovného vztahu, jak jste o tom mluvil. Čím to je? Souvisí to s mezerami v kněžské formaci?
Problém je patrně hlubší. Vychází ze způsobu, jakým se jedná se ženou v rodině. Rozpaky, nepříjemnost mají původ ve strachu… Spíše ze strany muže vůči ženě než ženy vůči muži. Pro kněze, pro bohoslovce, žena představuje nebezpečí! Ve skutečnosti však jsou skutečným nebezpečím muži, kteří nemají vyvážený vztah k ženám. Právě v tom tkví nebezpečí pro kněžství a právě toto je nutné radikálně změnit. Proto je důležité, aby v průběhu formace docházelo ke kontaktu, výměně názorů a náhledů. Pomáhá to kandidátovi, aby uměl reagovat a vztahovat se k ženám přirozeným způsobem a vyrovnat se také s výzvou, kterou přítomnost ženy a přitažlivost k ní, představuje. Tomu je zapotřebí se učit od samého začátku, neizolovat kněze, kteří se pak ocitnou naráz v syrové realitě - a mohou ztratit kontrolu.
Mnozí jsou toho názoru, že kdyby byly ženy více zastoupeny ve formaci (a v životě) kněží, krize sexuálního zneužívání by nedosáhla tak dramatické úrovně. Je to pravda nebo je to pouhé klišé?
Je na tom jistě kus pravdy. Protože člověk je afektivní bytost. Pokud absentuje interakce mezi pohlavími, je tu nebezpečí, že nastoupí určité kompenzace… mohou se objevit například v podobě excesů v jídle nebo ve výkonu moci, nebo v uzavřených vztazích, kde se uzavřenost mění v manipulaci, kontrolu…a které mohou vyústit ve zneužívání svědomí a sexuální zneužívání. Myslím, že pro kněze je důležité naučit se dovednosti navazovat vyrovnaný vztah k ženě už v rámci formace, je to humanizující faktor, který pozitivně ovlivňuje rovnováhu osobnosti a afektivitu.
Sám jste vícekrát řekl, že otázka žen v církvi vyžaduje velkou “investici”, že jí není věnována dostatečná pozornost. Proč se naléhavost tohoto tématu nepociťuje?
Posledních čtyřicet let došlo k velkým sociálním proměnám, přinejmenším na Západě. Uvědomění si přítomnosti ženy ve světě práce, ve veřejném životě je stále takříkajíc novinkou. Církev kráčí pomalu. Obtížně doháníme zpoždění, protože společnost zašla příliš daleko. Přispěla také ke určitému zpomalení, také kvůli nárokům na naprostou rovnost, ministeriální, jakoby rozdílnost pohlaví neměla žádný význam. Stojíme před maskulinní, ideologickou homologizací, která se vnucuje. Je skutečně zapotřebí kreativity, aby přítomnost žen v církvi byla větší, například v profetické oblasti, ve svědectví a také ve správě. V mnoha biskupských kuriích jsou ženy kancléřkami, koordinujícími pastorační aktivity. Poblémem však zůstává klerikální ekleziologický vzorec. V církvi se přikládá význam těm, kdo mají prvořadou roli, kdo hlásají Slovo, udělují svátosti, jako by kněží byli tou zásadní skutečností církve, ale tak tomu není. Středem církve není služba, nýbrž křest, totiž víra. A právě svědectví víry je prostorem, kde žena může zastávat mimořádné místo.
Co byste odpověděl katolickým ženám, které irituje oslavování ženského génia, některé stereotypy o ženskosti? Kdosi napsal, že jsme se posunuli od mizogynie k mýtizaci v pozitivním smyslu!
Oba tyto postoje jsou pomýlené a nakonec vlastně totožné. Schází jim správně zakotvená vize. V této věci by měla podniknout určité kroky také teologická, antropologická a spirituální reflexe o ženě a o vztahu mezi mužem a ženou. Po staletí exegeze v rámci učení o Imago Dei, Božím obrazu, naprosto abstrahovala od pohlavní odlišnosti. Proč? Protože Bůh je duchovní existence. Avšak v textu Geneze je Božím obrazem dynamika lásky mezi mužem a ženou! Totiž pár jako takový. Nyní exegeti tuto myšlenku rozvinuli. Aby se však projevila v kultuře, je třeba přijetí toho, co je muž a žena.
Převaha žen mezi těmi, kdo se aktivně podílejí na životě farních společenství, se stala již příslovečnou. Odkud se tedy bere idea, že církev je maskulinní? Je to snad tím, že služebné kněžství je vyhrazeno mužům a předem či každopádně se tak vytváří jistý nižší status ženy v církvi, když jsou jí přiřazovány méně “vznešené” úkoly?
Děkuji za tuto důležitou otázku. Odpověď zní: Protože tento vzorec je klerikální. Jestliže žena nemá moc spojenou s funkcí, neexistuje. Zatímco ve skutečnosti je funkce velice podružná, poněvadž stojí ve službě křtu, má pěstovat Boží synovství v lidských srdcích. Toto je Církev! A všechno ostatní - hlásání Slova, dar svátostí - slouží k prožívání této zásadní skutečnosti. Papež František to říká v návaznosti na ideu Hanse Urs von Balthasara. Říká, že v církvi stojí Maria nad Petrem, protože Maria představuje křestní kněžství v jeho nejvyšším vyjádření, je Prostřednicí daru Vtěleného slova pro svět. A tedy církev existuje na ženský způsob, protože víra znamená přijímání Slova a zásadní přijímání milosti, jež je ženské. A Maria to symbolizuje! Tuto eklesiologii nazývám “snubní”, protože snubní znamená klást lásku do prvního plánu. Platí to nejen pro manžele, ale také pro zasvěcený život, pro kněžský služebný život, všechno je propojeno v tomto snubním vztahu mezi Kristem a Církví, která zjevuje světu tajemství Boha, který je láska.
Připravila Romilda Ferrauto, překlad Johana Bronková
odeslat článek
vytisknout článek
