Nový portál Vatikánského rozhlasu

Covid-19 těžce zkouší fyzickou, mentální a sociální odolnost celých národů. Nákaza se velice rychle a globálně rozšířila, čímž zapříčinila rozsáhlou krizi zdravotního systému a srazila na kolena světové hospodářství. Jakoby pod drobnohledem ozřejmila slabá místa naší sociální organizace a zranitelnost mnoha lidí. Stačí pomyslet na rodiny žijící v chudobě, staré lidi, vězně, bezdomovce, migranty a žadatele o azyl, oběti obchodu s lidmi. Navzdory tomu právě v nich Svatý otec rozpoznává „neviditelnou armádu bojující v nejnebezpečnější zákopové linii. Armádu, která nemá jiné zbraně než solidaritu, naději a smysl pro společenství, které se opětovně zazelenaly v těchto dnech, kdy se nikdo nezachrání sám“. Do konce dubna nakazí koronavirus miliony lidí po celém světě. Udílí nám tvrdou lekci, za niž platíme obrovskou cenou nesčetných lidských životů. „Nemůžeme si dovolit psát současné a budoucí dějiny a přitom se obracet zády k utrpení mnoha lidí“. Autentický, všestranný a udržitelný rozvoj našich zemí se bude poměřovat tím, zda budeme schopni patřičně reagovat na bolest a chudobu těch, kteří žijí na okraji a jako by byli neviditelní. Této pandemii lze odporovat jedině „protilátkami ze solidarity“.

Současné dění můžeme zároveň vykládat pohledem víry a pamatovat přitom na stále aktuální výzvu II. Vatikánského koncilu, který naléhá, abychom naslouchali Božímu hlasu, promlouvajícímu v lidských událostech a faktech (Gaudium et Spes, 4). Tato pozornost vůči dějinám jako místu, čili tòpos, v němž se uskutečňuje spása, je jedním z klíčových témat Františkova učení. Od encykliky Laudato si´ po apoštolské exhortace Evangelii Gaudium, Gaudete et Exsulate či Querida Amazonia nás papež učí číst znamení doby a souběžně nám ukazuje, jak na to. „Znamení“ napovídají, že stojíme před jakýmsi rozcestí či krísis. Otevírají se před námi dvě možné cesty, dva různé způsoby, jak s touto situací naložit.

První spočívá v nečinnosti a vyčkávání, že epidemie půjde svým chodem. Sami sobě opakujeme, že dříve nebo později to skončí, a pouze se snažíme nezabřednout do rozlehlého močálu každodenních problémů. Je to rezignovaný postoj, který se sytí naší potřebou bezpečí a sleduje jakousi „náhradní logiku“: myslíme výlučně na to, jak se přizpůsobit nynější stísněnosti a dělat to, co jsme dělali předtím, aniž bychom porušovali restriktivní nařízení.

Druhá cesta naopak tkví v přijetí tohoto času a v aktivním pěstování živého vztahu s Kristem tím, že se tvořivě vydáme hledat lidi, kteří obzvláště potřebují naši pomoc. Oddat se „spásonosné logice“ evangelia znamená ujmout se veškeré nejistoty, abychom nakonec nově zakusili totožnost pokřtěných a poslání misionářských učedníků. Nouzový stav nám skýtá příležitost, jak ukázat krásnou tvář církve sloužící mnoha bratrům a sestrám, projevující solidaritu s jejich utrpením a vstřícnost vůči jejich nouzi. A také být touto tváří církve, uznávající, že je putujícím Božím lidem (Lumen Gentium, 9), a schopné se odvážně vypořádat s problémy dneška. Církve, která vkládá svou naději v Ježíše Krista, a to jak v přítomnosti, tak v budoucnosti.

Zprávy, které k nám denně přicházejí z pěti světadílů, hovoří o církvi, která se mobilizuje na mnoha frontách. Mezi lidmi, kteří si vyhrnuli rukávy a neváhali se plně obětovat, jsou mnozí katolíci. Nespočetné konkrétní charitativní iniciativy dosvědčují, že Boží láska jedná ve skrytu, v evangelním duchu kvasu, který prokvasí celé těsto (Mt 13,33). Pomysleme na lidi, kteří dodávají potraviny, poskytují nezbytné služby, zajišťují veřejnou bezpečnost. Pomysleme na mnohé lékaře a ošetřovatele, kněze a řeholníky, kteří riskují život, ale zůstávají v první linii a jsou nablízku nemocným. Dávají sami sebe „až do krajnosti“ (Jan 13,1), a tak předkládají zářivé svědectví koherence s Ježíšovým učením a vzorem. Připomínají všem, že léčba nemocného člověka má přednost přede vším. V tuto chvíli člověk celistvě trpí a mnozí lidé potřebují vyléčit. Z toho důvodu je rovněž nepostradatelná modlitba, kterou mohou nabídnout opravdu všichni, anebo se o to mohou pokusit.

Za těchto výjimečných okolností, v tomto „bezčasí“, které všechny donutilo zpomalit, jsme byli donuceni omezit náš frenetický rytmus, změnit návyky a vynalézt nové vnímání, kritéria a odpovědi. Karanténa nás vytrhla z běžné sítě našich vztahů a samota byla pro mnohé nemilým překvapením. Rostoucí počet úmrtí hluboce zneklidnil ty z nás, kteří se dosud nikdy reálně nestřetli s tajemstvím vlastní smrtelnosti.

Vzhledem k tomu, že mnozí lidé se nyní musí vyrovnávat sami se sebou a svým vnitřním životem, či se shánějí po útěše a bezpečí, anebo odkryli tradice, v kterých byli vychováni, vnímají jako potřebné hledání Boha. Jde o inovativní obrat v epoše, v níž technicko-vědecký pokrok může lidi od náboženství spíše oddalovat. Když se člověk vydává hledat Boha, důležitým krokem je poctivé přezkoumání dosavadního života. Jistoty, na kterých jsme vystavěli vlastní existenci, se nyní rozkolísaly, a vynořila se ožehavá otázka po „smyslu“: pro co jsem žil? Pro co žiju? Budu schopen přesáhnout sám sebe? Víra, která otřásá pohodlím, v němž dnešní člověk žije, může podpořit takové dotazování a pozvolna vyplynout na povrch, zatímco Bůh ustavičně a ochotně podává odpověď.

Sdělovací prostředky se dnes stávají platným zdrojem při uvítání těchto „nových hledačů“ a stejně tak mohou podpořit opětovné přiblížení lidí, kteří se od církve oddálili. Ti, kteří by dnes možná nesebrali odvahu k tomu, aby překročili práh kostela, mohou využít četných příležitostí, nabízených internetem či sociálními sítěmi: mají možnost naslouchat hlásanému a vyučovanému Božímu slovu, lépe poznávat obsahy Kréda, připojit se ke Svatému otci během hodinové adorace na dramaticky prázdném Svatopetrském náměstí, nebo virtuálně „navštívit“ farní kostel své vlastní čtvrti. Tato bohatá nabídka samozřejmě vychází vstříc také mnohým věřícím, kterým schází sdružování v kostele a kteří se nyní ze svých domovů účastní bohoslužeb a obřadů.

V tuto chvíli nemá cenu cokoli předpovídat, protože je ve hře množství proměnných. Když se však chopíme přítomnosti a dáme se vést Duchem svatým, můžeme rozlišit, co je podstatné: „Nastal čas vybrat si mezi tím, na čem záleží, a tím, co pomíjí, oddělit to, co je nezbytné, od toho, co nezbytné není. Je to čas k opětovnému usměrnění běhu života vstříc Tobě, Pane, a vstříc druhým”.

Z  Religión Digital přeložila Jana Gruberová