Nový portál Vatikánského rozhlasu

Lidské dějiny a svět jsou od počátku znetvořeny lží, kterou demaskoval a zneškodnil svojí smrtí Spasitel člověka. Byla sice již, ale ne ještě plně odstraněna, k čemuž dojde návratem Zmrtvýchvstalého na jejich konci. Odkud se vzala a v čem spočívá podává velice expresivně kniha Geneze (2,15-3,24).

Člověk byl stvořen Bohem, který jej uvedl do ráje a varoval před požitím smrtelných plodů jednoho ze stromů rajské zahrady. Obrazná řeč neukazuje, proč se ve zmíněné zahradě vyskytoval strom s jedovatými plody. Je však zřejmé, že se tak nestalo proti vůli Stvořitele, který člověka na nebezpečí upozornil. Zmíněný strom je milník označující omezenost člověka i přesažnost Stvořitele, ale také důvěrnost jejich vzájemné komunikace, pokud ji člověk rozvine.

Adam a Eva však nehledali vysvětlení tohoto milníku u Stvořitele, s nímž mohli komunikovat, nýbrž v sobě. Plyne to z jejich odpovědi na hadovu kapciózní otázku: »Tak Bůh vám tedy řekl: „Nejezte ze žádného stromu v zahradě“?«. Není to vlastně otázka, nýbrž výzva k dialogu, založenému na překroucení Božího slova s cílem, který člověk netuší.

Namísto jediné správné, tedy úsečně záporné odpovědi člověk navazuje dialog, a to naivní obhajobou svého požitku, jakýmsi zárodečným postulátem svých práv: »smíme jíst ovoce stromů v zahradě«. Pokouší se sice specifikovat ten se smrtelnými plody, ale mluví pouze o »stromu, který je uprostřed zahrady«, přičemž zapomíná, že tamtéž roste i »strom života«, který Bůh nezapověděl. Svoji nevědomost člověk ješitně zastírá, když slova, která Adamovi a Evě o dotyčném stromu »řekl Bůh«, totiž »nesmíte z něho jíst, abyste nezemřeli«, svévolně zpřísňuje dodatkem: »a ani se ho nedotkněte«.

»Nejlstivější ze všech polních zvířat« vsugeroval člověku apriorní  podezření o nepřejícnosti Stvořitele. Ucítil lidské zakolísání a proto identifikuje inkriminovaný strom svojí vlastní exegezí. Hebrejský výraz „poznání“ zahrnuje v Bibli také smyslovou zkušenost. Výraz »jíst ovoce ze stromu poznání dobra a zla« je obrazný popis také tělesného prožitku dobra i zla čili smyslové zkušenosti rozdílu mezi dobrem a zlem.

A zde je onen - dodnes hadem skrývaný - důvod, proč Stvořitel kladl člověku na srdce, aby si plody onoho stromu odepřel a uchránil se tak před bolestnou zkušeností smrti. Důvodem je Boží láska k člověku, dokonce přímo k jeho tělesnosti. Stvořitel totiž nic nedělá pro sebe, leč všechno pro své stvoření. Právě v tom však člověk nemá jasno. Laskavé upozornění, které Bůh dává člověku, aby chránil svoji existenci, interpretuje had jako projev sobecké nevraživosti, kterou je člověku upírána účast na božské přirozenosti. Na člověkovu nevědomost reaguje had bezostyšnou lží, do níž halí svůj vražedný záměr: »Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že v ten den, kdy byste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh znát dobro i zlo«.

Vychází tak najevo zvrácenost smýšlení zlého ducha. Tvrdí, že Bůh si nepřeje účast člověka na božské přirozenosti, ačkoli ví, že právě proto je Bůh Stvořitelem. Proti tomuto Božímu záměru se však vzbouřil. Ponouká tedy člověka, aby se vlámal do otevřených dveří; našeptává mu, že může dosáhnout zmíněné účasti jedině svými silami v protikladu k vyjádřené vůli Stvořitele. Tím ďábel lidskou svobodu obelhává, nikoli aktivuje. Ví, že pravda je zcela opačná a v člověku tkví dosud nerozvinutá touha po sjednocení s Bohem. Zneužívá ji tedy a przní.

Ďáblovo myšlení se živí nenávistí k člověku, jemuž závidí, přeje selhání a věčnou záhubu. Chce nad člověkem panovat, protože považuje Boha za tyrana. Despotou je však pouze démon sám, protože nechce být Bohem milován. Neoslovuje lidskou svobodu, ba dokonce jí pohrdá. Umí jenom šálit, zavádět a svádět, aby člověku vnutil svoji zvrácenou vůli. Bůh Stvořitel naopak zcela důsledně a neuvěřitelně vynalézavě oslovuje lidskou svobodu, aby procitla k lásce, kterou člověku nikdy nepřestal dávat a které se může těšit věčně v míře nekonečné, bude-li ji přijímat a také rozdávat.

Vyvrcholením biblického příběhu o stromu poznání dobrého i zlého je závěrečné zapovězení stromu života, potažmo vyhnání lidí z ráje. Tento obraz, stejně jako všechna Hospodinova slova pronesená poté, co člověk požil ovoce ze stromu poznání dobra a zla, bývají chápána pomocí zjednodušujícího a zásadně mylného řetězce úvah. Na jejich počátek je kladeno bezdůvodné Boží přikázání, po němž následuje člověkovo svobodné neuposlechnutí, vedoucí k potrestání, jehož přijetím člověk opět dosahuje odpuštění a návratu k Bohu. V tomto smyslu však Bůh ani nepřikazuje, ani netrestá, ani neodpouští.

Stvořitelova slova: »Hle, teď je člověk jako jeden z nás, zná dobro a zlo. Ať jen nyní nevztáhne svou ruku a nevezme si ještě ze stromu života, aby tím jídlem nebyl živ na věky«, bývají vykládána jako Boží trest. Takovýto výklad je však spíše pokračováním démonské exegeze prvotní Stvořitelovy rady člověku ohledně stromu poznání dobra a zla. Citovaná slova ze závěru knihy Geneze však právě naopak vyjadřují Stvořitelovu vůli nedopustit, aby pomýlená sebedestruktivní volba člověka byla věčná. Smrt není trestem za neuposlechnutí Boha, nýbrž důsledkem špatného vykročení člověka do vlastních dějin a světa, který buduje; Božím opatřením, umožňujícím člověku vracet se k pravdě, a předzvěstí smrti, kterou Spasitel dokazuje lásku Stvořitele k člověku a vyprošťuje člověka ze života ve lži.